Kolonizace Severní Ameriky

       Samuel de Champlain

 

  Nová Francie

       Bitva u Long Sault 2.-10.5. 1660

 

  Životní prostor

     Osídlení, demografické a jazykové poměry

       Regionální původ, soc. postavení, vzdělání

       Kulturní život, instituce, školství

       Organizace státní moci a státní správa

 

  Coureur des Bois

       Profil osobnosti

       Obchod s kožešinami

       Na cestách

       Voyageurs

       Významní Coureur des Bois       

 

  Sedmiletá válka v Americe

 

  Královští korzáři

      Francois Thurot

 

  Milice Nové Francie

       Počátky

       Milice

       Zbraně milice

       Kapitán milice

       Jezdecký sbor milice

       Symbolika

       Doslov

 

  Osobnosti

 

 

 

 

Kolonizace Severní Ameriky

 

Kolonizace Severní Ameriky probíhala od zhruba 16. století až do dob obsazení posledních míst patřících indiánům v 19.století. V kolonizaci Severní Ameriky se angažovali Španělé, Angličané, Francouzi, Nizozemci a v menší míře také Švédové a Rusové. Geograficky se Angličané a Francouzi soustředili především na oblasti dnešního USA a Kanady, tedy do severnějších oblastí Severní Ameriky. Ty nejsevernější oblasti dnešní Aljašky byly kolonizovány Ruskem, které Aljašku prodalo USA v roce 1868. Naopak jih dnešního USA byl celý pod kontrolou Španělska, které ovládalo celou či většinu Kalifornie, Texasu, Arizony, Nového Mexika i Floridy. Dnešní Mexiko bylo dobyto španělskými conquistadory hned na počátku 16. století jako jedna z prvních oblastí pod evropskou kontrolou na americkém kontinentě vůbec.

Samuel de Champlain

Samuel de Champlain (asi 1567 – 25. 12 1635), francouzský geograf, kartograf, diplomat a cestovatel, který prozkoumal odlehlé a nedotčené oblasti Severní Ameriky. Založil město Québec 3. července roku 1608 a byl jeho starostou až do konce svého života. Je po právu nazýván "Otcem Kanady" nebo také "Otec Nové Francie" (Père de Nouvelle France), jejímž prvním guvernérem byl od roku 1627 do roku 1635.Champlain se již od svého mládí plavil po moři a v roce 1598 se plavil do Ameriky pod španělskou vlajkou. Po návratu sepsal zprávu a předal jí francouzskému králi Jindřichu IV. Tato zpráva obsahovala 60 map a Jindřich žasl nad kartografickými schopnostmi tohoto mladého muže. Champlain obdržel titul královského kartografa s malou osobní rentou. Po dvou letech se vydal v čele nové výpravy do Ameriky, která vyplula roku 1603. Téhož roku prozkoumal Champlain oblast kolem řeky sv. Vavřince. O rok později, v roce 1604 se Champlain vydal do Nové Francie znovu a působil zde jako průvodce Pierra du Guast, sieura de Monts, který měl za úkol usídlit v Nové Francii sto kolonistů. De Monts měl od francouzského dvoru nařízení založit v Kanadě obchodní společnost a kolonii zvanou Akádie. Přestože bylo velice lákavé vrátit se znovu do Francie, Champlain a někteří osadníci kteří přežili krutou místní zimu naložili všechen zbylý majetek na lodě a přepluli na druhou stranu zálivu. Tam, na západním pobřeží ostrova Nova Scotia, založili osadu Port Royal, dnešní Annapolis. Malý přístav se stal centrem první stálé francouzské kolonie v Americe. Obchodníci s kožešinami a ostatním zbožím postupně zakládali obchodní stanice po celé Akadii, která se brzy prostírala na polovině dnešní provincie Nova Scotia a po části New Brunswicku. Obchodní stanice, které odesílaly do Francie tisíce bobřích, vydřích a losích kožešin, lákaly do Nového světa další a další kolonisty.

Po zimě se výprava plavila po východním pobřeží Severní Ameriky a celé toto pobřeží zmapovala. Roku 1607 se vrátila do Francie. Za rok vyrazil Champlain do Nové Francie znovu a tentokrát měl nad výpravou plné velení (zodpovídal se Sieuru de Monts ve Francii). 3. července 1608 byla otevřena obchodní stanice, která se nacházela poblíž huronské vesnice Stadacon, tato stanice dostala jméno Quebec. Již od počátku se Champlain snažil navázat dobré vztahy s Indiány. Brzy se mu podařilo spřátelit s kmeny Huronů a Algonkinů, které žily v této oblasti. Indiáni se často opakovaně vydávali do Quebecu a obchodovali s Francouzi. Ještě na konci roku 1608 vypravil Champlain své lodě do Francie (byly plné kožešin) a sám zde zůstal ještě s dalšími 28 muži. Na jaře roku 1609 přišli ke Quebecu válečníci Huronů a požádali Champlaina o pomoc proti Irokézům. Champlain svolil a v létě téhož roku se se dvěma svými muži vydal s Indiány na cestu. Výprava se dostala do míst, kde dnes leží Champlainovo jezero a potkala se zde s Irokézi. Bylo domluveno, že boj bude zahájen dalšího dne. Hned za rozbřesku byly obě armády připraveny k boji. Champlain, který byl v čele Indiánů, vypálil ze své muškety. Po tomto výstřelu zůstali na místě dva mrtví indiánští náčelníci. Irokézové se zalekli, ale po chvíli chtěli zaútočit. V tom vystřelili ze svých mušket i dva zbývající Francouzi a Irokézové se dali na útěk. I když tato událost upevnila přátelství mezi Hurony a Francouzi, z pozdějšího pohledu se ukázalo, že šlo o strategickou chybu. Irokézové byli v této oblasti dominující silou, která dokázala postavit do boje více jak 10 000 mužů.

Další významné průzkumné cesty Champlain uskutečnil v roce 1613 a následně pak 1615. Cílem nadále zůstávalo nalezení cesty vnitrozemím až k pobřeží Čínského moře. V květnu 1613 podniká extrémně náročnou a dramatickou plavbu peřejemi divoké řeky Ottawy. Aktivně komunikuje s lidem Algonkinů, podporuje je v kampani proti Irokézům a indiáni ho provází na kánoích v průběhu celé expedice. Dostává se k vodopádům Rideau Falls  na území dnešní Ottawy v Kanadě, v místě, kde se řeka Rideau vlévá do řeky Ottawy. V polovině měsíce června zjišťuje výprava že zprávy o směru cesty byly nepravdivé a Champlain se náročnou cestou vrací zpět do Quebecu a následně do Francie.

Po této výpravě se Champlain snažil se svými indiánskými spojenci porazit Irokéze, avšak tato snaha nebyla úspěšná. Kolem roku 1620 vyslal Champlain Francouze Étienna Brûlé, aby prozkoumal oblast na západ od Huronského jezera. Brulému se tato expedice podařila a zmapoval tamní oblast (jednalo se o území dnešních provincií Ontario a Québec).nSamotný Champlain se věnoval správě Quebeku. I když obchod s kožešinami vzkvétal, v Quebeku nežil stále takřka nikdo. Obchodníci se zde zdrželi jen krátkou dobu a vrátili se do Francie. V celé Nové Francii žilo stále pouze osmdesát osob, včetně katolických misionářů. Champlain dělal vše proto, aby mohl splnit kolonizační požadavky francouzské koruny. Už od roku 1615 posílal do oblasti Akadie a Québecu jezuity a františkány, aby mezi Indiány konečně začal šířit křesťanskou víru. Dělal vše proto, aby do Nové Francie konečně přilákal co nejvíce lidí. Počet obyvatel přes všechny jeho snahy pořád stagnoval a Francie si nemohla činit nárok na prozkoumané oblasti a osídlená území Kanady. Kardinál Richelieu, francouzský ministr, roku 1627 zakládá obchodní společnost Nová Francie (nazývaná také "Společnost stovky partnerů"), která měla dobytí a osídlení Kanady uspíšit. Jako návnadu nabízela francouzská koruna zájemcům obrovské pozemky za podmínky, že je majitelé vymýtí, založí na nich plantáže a zajistí jejich obdělávání. Těmto pozemkům se říkalo seigneurie a jejich majitel se nazýval seigneur. V dnešní provincii New Brunswick existovalo 24 takových lén. Francouzům se však do Akadie příliš nechtělo, dokud jim majitelé statků nedovolili, aby kromě obdělávání půdy mohli také obchodovat za účelem velmi vysokého zisku s kožešinami a provozovat výnosný rybolov. Přitom tito noví rolníci, habitants, zůstávali poddanými seigneurů, kteří v nové zemi vládli jako feudální knížata.

V roce 1627 vypukla válka mezi Anglií a Francií. Francouzi vyslali do Quebecu flotilu s kolonisty a zásobami. Během plavby napadly francouzskou flotilu korzár David Kirke, pirát v anglických službách. Quebec se musel vzdát, ale v roce 1632 byl navrácen Francii. Champlain se snažil z Quebecu vybudovat město, které by se stalo šiřitelem francouzské civilizace. Roku 1634 se s Champlainovým požehnáním vydává na průzkumnou plavbu Jean Nicolet, který byl přesvědčen (stejně jako mnozí lidé před ním), že nalezl průjezd do Číny, samozřejmě, že ho nenalezl, ale prozkoumal velkou část území kolem amerických jezer a Francie si mohla toto území nárokovat. Během této výpravy zemřel otec Nové Francie - Samuel de Champlain, hrdý námořník a dobyvatel, který se jako žádný jiný zasadil o rozvoj Nové Francie a díky němuž se francouzská civilizace zachovala v údolí sv. Vavřince dodnes. V letošním roce uplyne 400 let od Champlainovy expedice do údolí řeky Ottawy. Informaci o události najdete v sekci akce

zpět

 

Nová Francie

 

Nová Francie je označení pro území kolonizovaná Francií v Severní Americe v letech 1534-1761. Kolonizaci zahájil Jacques Cartier svými výzkumy zálivu svatého Vavřince. V době svého největšího rozmachu kolem roku 1712 se členila na 5 kolonií (Canada, Acadia, Hudson Bay, Newfoundland a Louisiana) a sahala od zálivu svatého Vavřince a Hudsonova zálivu až po Mexický záliv. Otcem Nové Francie je označován  Samuel de Champlain (asi 1567 – 25. prosinec 1635). Francouzský geograf, kartograf, diplomat a cestovatel, který prozkoumal přilehlé oblasti Severní Ameriky. Založil město Québec  a byl jeho starostou až do konce svého života. Byl prvním guvernérem Nové Francie byl od roku 1627 do roku 1635. Nikdo jiný se tak jako Champlain nezasadil o rozvoj Nové Francie a díky němu se francouzská civilizace zachovala v údolí sv. Vavřince v podstatě dodnes. Po roce 1635 se Nová Francie přestává vyvíjet a rozrůstat. Hlavním problémem Francouzů byla nízká zalidněnost území Nové Francie. Kolem roku 1660 žilo v Nové Francii pouhé tři tisíce lidí. Francouzi totiž (na rozdíl od Britů) nepohlíželi na Novou Francii jako na zemi, kde se dá začít nový život, ale jako na zemi, kde se dá rychle zbohatnout. Po tomto zbohatnutí se většina Francouzů vrátila domů. Ti kteří zůstali, museli snášet tuhé zimy, tvrdou dřinu a nemoci. Francouzi nebyli osadníky jako Britové, pohybovali se často hluboko v lesích, na průzkumných, obchodních a loveckých výpravách komunikovali s Indiány a pokládali tak základy velmi dobrým vztahům, které s domorodým obyvatelstvem udržely na vynikající úrovni až do samotného zániku země po válce v roce 1763. Roku 1663 hrozilo, že se Nová Francie rozpadne zcela neboť byla závislá na dodávkách z Evropy které nepřicházely. V tom zasáhl král Ludvík XIV., který dal kolonii status královské provincie, poslal tam pluk dobře vycvičených vojáků a jmenoval zvláštního důstojníka, intendanta, který měl dohlížet na vnitřní záležitosti provincie. Těmito kroky se Nová Francie stabilizovala. Prvním intendantem byl Jean Baptiste Talon. Talon nařídil výstavbu pevnůstek, které by chránily francouzské území před Irokézi. Také podporoval řemesla jako stavbu lodí a tkalcovství. Zahájil zajímavou akci, která měla přilákat do Nové Francie nové obyvatele. Slíbil manželským párům, které se odstěhují do Nové Francie a budou mít více jak dvanáct dětí, čtyřicet hektarů půdy. Po většinu 17. století se francouzské a britské kolonie v Severní Americe vyvíjely jen s minimálními vzájemnými kontakty. Francouzi kolonizovali okolí řeky sv. Vavřince, (a potenciálně  Louisianu) zatímco Britové osidlovali třináct kolonií na východním pobřeží dnešních USA a Společnost Hudsonova zálivu se soustředila na oblast Země prince Ruprechta. Počínaje rokem 1689 došlo k sérii střetnutí různé intenzity s nepřátelskou Anglií, které byly úzce spjaty s válkami evropských mocností, pod něž kolonie spadaly. Původní šarvátky a trestné výpravy menšího rozsahu se rozrostly v konflikt označovaný jako Francouzsko - indiánská válka, vedený mezi Francií, Anglií a indiánskými spojenci na obou stranách paralelně se Sedmiletou válkou vedenou oběma mocnostmi v Evropě.

Bitva u Long Sault 2.-10.5. 1660 aneb Alamo Nové Francie

Patrně jednou z nejvýznamnějších událostí v prehistorii Nové Francie a historii jejich miličních oddílů vůbec je hrdinný boj hrstky milicionářů a jejich indiánských spojenců  který se odehrál na jaře roku 1660 na území dnešního městečka Argenteuil v provincii Quebec, v Kanadě.

Počínaje rokem 1660 čelila Nová Francie velmi vážné hrozbě masivního napadení ze strany  nepřátelských a sjednocených Irokézkých kmenů. Hrozba přímého útoku byla aktuální zejména nad oblastí Montreal, ale i Quebeck, Trois-Rivieres a osadou Ville-Marie. Hrozba byla zřejmá zejména miličním důstojníkům, pověřeným obranou kolonií před nepřátelskými Irokézy. Mladý důstojník milice Montreal,  kapitán posádky Ville-Marie Adam Dollard, Sieur des Ormeaux, tak přišel s velmi radikálním a odvážným řešením nastálé situace. Odmítl pasivní čekání na zničující úder a navrhl zřídit předsunutou obrannou pozici, z které by bylo možné napadat nepřítele a způsobit mu ztráty k zamezení soustředěné kampaně. Tento plán předložil v dubnu 1660 Adam Dollard tehdejšímu guvernérovi Nové Francie,  Paul de Chomedey, Sieur de Maisonneuve, v Montrealu. Guvernér souhlasil a Dollard vyzval muže oblasti k dobrovolné účasti na riskantní operaci. Sestavil kombinovaný úderný oddíl 16 milicionářů a 4 Algonkinských bojovníků. Jednalo se především o zkušené bývalé vojáky, ale i zemědělce nebo řemeslníky, nejstaršímu z nich bylo 30 let. Na konci dubna expediční oddíl opustil Montreal, na mnoha kánoích plně naložených zásobami , zbraněmi a municí. Díky divokým peřejím a silnému proudu byla cesta extrémně vyčerpávající a pomalá. 1.května 1660 dorazili Dollardovi muži konečně k předpokládanému cíly cesty. Obsadili starou Algonkinskou pevnost jejíž základem byli mohutné stromy vysázené v kruhu doplněné pokácenými kmeny. Za nedlouho po příchodu francouzů dorazila podpora 40 Huronských bojovníků vedených náčelníkem Etienne Anahotaha. Posádka obsazené pevnosti tak k 1.5. 1660 činila 17 francouzských  milicionářů a 44 Huronských nebo Algonkinských bojovníků.  Dollardův průzkum narazil při obhlídce okolí na flotilu Irokézkých kánoí, kteří v počtu  více jak 200 mužů tábořili nedaleko na řece Ottawě. Nečekané setkání vyvrcholilo zabitím několika Irokézkých bojovníků, Dollardovi muži se však před vyloďující se přesilou museli stáhnout zpět do pevnosti, na kterou Irokézové okamžitě zaútočili. Bezprostřední útok byl obránci pevnosti razantně odražen a Irokézové se začali připravovat na obléhání pevnosti. Po neúspěšném pokusu o vyjednávání, které kapitán Dollard razantně odmítl s obavami z indiánské lsti došlo k dalšímu útoku na palisády pevnosti. Útok byl opět odražen, mnoho Irokézu zabito včetně náčelníka Seneců. Po třetím neúspěšném útoku dorazili postupně na místo kánoe dalších Irokézských bojovníků v počtu více jak 500 mužů, kteří se původně chystali k přímému úderu na Montreal. Byl to pátý den obléhání pevnosti a brutálních bojů na život a na smrt. V té chvíli došlo ke zlomovému okamžiku a z pevnosti dezertovalo všech 40 Huronských bojovníků, mimo náčelníka Anahotahy, který zůstal věrný Dollardovi. Irokézové neváhali a okamžitě zahájili další zničující útok. Pevnost v té chvíli bránily dvě desítky k smrti vyčerpaných Dollardových mužů, kteří nespali několik dní, pili již pouze blátivou vodu a zásoby kukuřičné mouky neměli žádné. Docházela munice, většina mužů krvácela a připravovala se na poslední boj muže proti muži. Pohled na odhadlané milicionáře třímající své  sekery a nože podnítil  Adama Dollarda k poslednímu zoufalému činu. Vyšplhal se na palisádu a pokusil se do davu útočících indiánů přehodit zapálený sud s prachem. Ten však narazil do větví stromů nad palisádou a spadl zpět dovnitř pevnosti. Dílo smrti bylo dokonáno. Oslepení a popálení obránci byli pobiti nebo zajati a následně umučeni Irokézy.  Spolu se svými muži padl ve svých 25 letech i velitel miliční posádky Ville-Marie a velitel úderného oddílu kapitán Adam Dollard, Sieur des Ormeaux. Bitva u Long Sault skončila.

 

Několik dní a nocí na sebe miliční oddíl dokázal poutat sílu více jak 700 Irokézských bojovníků. Dny ve kterých muži Dollardova oddílu prokázali ctnosti typické milicionářům Nové Francie. Všichni měli matky, otce, bratry, sestry nebo ženy a všichni věděli, že pokud selžou oni, zemřou jejich blízcí a s nimi i Nová Francie. Nevysloveným úkolem mužů kapitána Dollarda bylo zemřít proto, aby ostatní mohli žít. Svému úkolu se ctí dostáli. Po bitvě u Long Sault se Irokézové vrátili na vlastní území. Dodnes není úplně jasno proč tak učinili. Jednou z hypotéz, kterými se historikové dodnes zabývají je obava Irokézů z toho, že pokud Dollard se svou hrstkou milicionářů dokázal indiánům způsobit těžké ztráty a problémy, jevil se jim již samotný útok na Montreal jako nereálný nebo příliš problémový.  Historická bitva u Long Sault je dodnes pro frankofonní Kanaďany tímž, čím je pro Američany bitva o Texaskou pevnost Alamo.

 

zpět

 

Životní prostor

Osídlení, demografické a jazykové poměry

Patrně prvním Evropanem, který do těchto končin pronikl byl Jacques Cartier. Pro francouzský zábor a kolonizaci severoamerického pobřeží jsou dále neméně důležité obě plavby Florenťana Giovanni de Verrazano (1524-1525), jehož bratr Girolamo na základě získaných údajů sestavil mapu a severní část kontinentu pojmenoval francouzskými názvy, souhrnně označenými „Nova Francia“.  Ze tří cest (1534, 1535-1536, 1541 – 1543), vytěžil Jacques Cartier tři cestopisy. Podrobně v nich zpravuje o vodních cestách, a to až k irokézské Hochelaze, nynějšímu Montrealu. Velmi podrobně popisuje krajinu, přírodní podmínky, původní obyvatele a vztahy s nimi, nezakrývá ani hromadící se nedorozumnění a hrozící konflikty. Datum 1534 je tedy nutno považovat nikoliv za symbolický počátek, ale za přímé  a doložené literární svědectví francouzského dotyku s americkou jinakostí. Průniku kontinentem a navigaci do Indie se staví do cesty peřeje přehrazující řeku svatého Vavřince, země místo zlata a diamantů skýtá jen třpytivou slídu, zima je nesmírně krutá a osadníci, které přivedl Cartierův nadřízený Roberval se zdecimovaní vracejí do Francie. Kanada, jak ji sám Cartier již jmenuje názvem odvozeným od irokézského slova pro vesnici „kanata“ tak na dlouhou dobu ztratila přitažlivost.

Obrat v zájmui o Kanadu znamená rok 1600 poté, co obchod s kožešinami zejména bobřími jako nezbytnou surovinu evropského kloboučnictví začalo na východě kontrolovat mocensky konsolidované Rusko. Od roku 1600 existuje obchodní stanice založená Pierrem Chauvinem v Tadoussaku při ústí fjordu řeky Saguenay do řeky Sv. Vavřince. Počínaje rokem 1603 se do kolonizační politiky zapojuje královská moc. Jindřich IV. jmenuje protestanta Pierra du Gua des Monts generálním místodržícím Nové Francie, uděluje mu monopol na obchod s kožešinami a výměnou za to ho pověřuje úkolem vybudovat novou kolonii. Roku 1605 je tak založeno sídlo Annapolis, později Port-Royal, jež se stane základem osídlení Acadie. Následují další osady: 3. Července 1608 zakládá Samuel de Champlain Quebeck, roku 1634 vzniká Trois – Riviéres a roku 1642 Paul Chomedey de Maisonneeuve se skupinou misionářsky a mysticky zanícených osadníků staví první domy Města Panny-Marie – Ville Marie, nynějšího Montrealu. Klíčovou osobností je v tomto období Samuel de Champlain který mezi roky 1603 a 1635, kdy v Quebecku umírá, třiadvacetkrát ! přepluje Atlantik. Champlain je od roku 1612 královský místodržící. Jeho politiku mělo naplnit Sdružení sta společníků (Compagnie des Cent-Associés), spolek soukromých obchodníků, jímž roku 1627kardinál Richelieu udělil tak jako Jindřich IV. obchodní monopol s cílem zabezpečit pravidelnou dopravu kolonistů do Nové Francie.

Velmi důležitou kapitolou osídlení je souběžně působení Jezuitů. Průběh kolonizace je podrobně zachycován v jejich Misijních zprávách (Relations), každoročně uveřejňované mezi roky 1632 a 1637. Především Jezuité se určujícím způsobem zaslouží o vytvoření misionářské  tváře kanadské reality, kterou historiografové nakonec zafixují jako podstatný rys samotné kanadské identity. Od konce 17 století se pak jezuité , stejně jako sulpiciáni soustředí na školskou činnost, ve které začíná vynikat řád uršulinek.

Z hlediska kolonizace nebyla první polovina 17. století úspěšným obdobím. Území Nové Francie nemělo vojenské zabezpečení jak ostatně dokazuje tříletý zábor jinak strategicky dobře chráněného Quebecku. Více exponovaná Acadie, ležící na citlivé spojnici mezi Anglií a Anglickou Virginií (1606) změní za prvních 100 let své existence devětkrát  panovníka, než území definitivně obsadí a Utrechtskou smlouvou (1713) připojí ke svým državám – již jako Nové Skotsko – Anglie. Acadie tak bude prvním územím, kde anglický král bude vládnout katolickým francouzským kolonistům. Je to předobraz budoucí situace v Dolní Kanadě.

Průběh kolonizace Nové Francie nadále brzdí vleklé války mezi Hurony, spojenci Francouzů a Irokézskou konfederací (1609-1615, 1645-1655) Tyto boje o ovládnutí přístupu ke zdrojům kožešin jsou součástí  obchodního soupeření mezi Francouzi a nizozemskými osadníky z Nieuw Amsterdamu – New Yorku (od roku 1664). Války, epidemie zavlečené Evropany, ale i vnitřní rozbroje  způsobené christianizací zapříčiňují takřka úplné vyhubení huronského etnika. Francouzští obchodníci ztrácejí jak obchodního partnera tak spojence. Nekompromisním Irokézským nájezdům jsou nyní vystaveni jen oni sami. Osídlování proto pokračuje jen velmi pomalu, v této době se v průměru do Kanady přeplaví jen sedmdesát kolonistů ročně. Odhaduje se, že do roku 1663, kdy se teprve Nová Francie stala přímo řízenou královskou doménou, dosáhl počet získaných kolonistů zhruba 4000. Když v roce 1635 Samuel de Champlain v Quebecku umírá, čítá pevnost jen tři stovky osadníků. Před rokem 1660 dosahuje kolonie necelých 3000 obyvatel, zatímco anglické osídlení jižněji položených oblastí přesahuje 100 000, holandské 10 000.

Radikální a v budoucnosti již nevratnou změnu přináší rozhodnutí Jeana – Baptista Colberta a Ludvíka XIV. Zrušit dosavadní režim monopolního pronájmu Sdružení sta společníků a převést Novou Francii pod přímou královskou správu řízenou Ministerstvem námořnictví. Tímto aktem se celé území Nové Francie stává královskou doménou  (domaine royal). Obchod s kožešinami je svěřen královské monopolní Západoindické společnosti  (Compagnie des Indes Occidentales). Král je ve věcech vojenských a politických zastoupen generálním guvernérem, obvykle příslušníkem vojenské šlechty (noblesse d épée) a v záležitostech finančních a správních intendantem z řad úřednické šlechty (noblesse de robe). Třetím orgánem je Nejvyšší rada (Conseil Souverain, později Conseil Supérieur)  mající úlohu poradní a soudní. Členem rady je i Quebecký biskup stojící v čele církevní diecéze zřízené roku 1674.

Právní řád Nové Francie vychází z feudálního práva francouzského království. Základem je pozemková držba – panství (seigneurie, tenure seigneuriale), které král přidělí, prodá či věnuje šlechtici, případně církevní instituci. S držbou jsou spojeny správní, soudní a vojenské povinnosti a pravomoci. V rámci jednotlivých panství jsou potom vyděleny pozemky  pro osadníky – poddané, které si tyto tzv. rotures kupují, platíce nad to každoroční poplatky  (tzv. cens) a samozřejmě církevní desátek. V kanadských poměrech se ale tento systém pozvolna rozvolnil a postavení kanadských kolonistů –poplatníků (censitaires) bude postupně mnohem nezávislejší než v samotné Francii. Odpovídá tomu i specificky kanadské slovo, kterým se zemědělští osadníci označili: „habitants“ – tedy sedláci, vlastníci.

Bezpečnost území je počínaje rokem 1665 zajištěna pravidelnou armádou. Paralelně s armádou působí na území kolonie sbory milicí a dobrovolnické sbory řízené Ministerstvem námořnictva (Compagnie frenches de la marine). Královská správa také řídí organizovaný  nábor osadníků, jejichž počet se zvyšuje na 500 ročně, a také nábory ženských osadnic, jež mají snížit výrazný deficit ženského obyvatelstva a napravit alespoň částečně nepříznivý poměr mezi muži a ženami (2 ku 1) Těchto „královských dcer“ (filles du roi), kterým král poskytne věno a možnost manželského života v novém světě, bude celkem 770. Králova imigrační politika končí rokem 1675, další příliv evropského obyvatelstva už bude zcela zanedbatelný. Roku 1681 čítá Nová Francie zhruba 10 000 obyvatel - tito tvoří hlavní genetický zdroj současného  sedmimilionového frankofonního etnika Kanady.  Samotný počet místních obyvatel narůstal velice rychle: 18 000 v roce 1713, 35 000 v roce 1730, 70 000 v roce 1760. Příčiny demografické místního rozvoje jsou zřejmé: selekce geneticky odolných jedinců při neuvěřitelných strastech zámořské plavby, kdy celá třetina kolonistů hynula cestou, kruté, ale zdravé kanadské podnebí a úrodná půda zajišťující lepší výživu než v Evropě a zejména pak relativně nízká dětská úmrtnost i vysoká natalita – 50-65 promile, jež se udrží až do 19. století.

V prostředí Nové Francie dochází k relativně rychlému a zásadnímu odlišení kanadského obyvatelstva od francouzského. Dominantně důležitým činitelem je samozřejmě dlouhé soužití  s početně velikým indiánským etnikem. Dle odhadů obývalo celé území dnešní Kanady kolem půl milionu Indiánů z nichž někteří vytvářeli kmenová uskupení , jako byla Irokézská či Huronská konfederace o 20 až 30 000 obyvatelích. V okolí řeky Sv. Vavřince žilo v počátcích kolonizace zhruba 25 000 příslušníků původních kmenů. Po velkou část 17. Století francouzské kolonisty množstvím převyšovali, než se jejich počet vinou válek a epidemií snížil. Teprve v 18.století se poměr obrátil v jejich neprospěch, takže ke konci francouzského koloniálního období jich bylo odhadem jen 7000 oproti 70 000 kolonistů. Některé indiánské kmeny se ve druhé polovině 17. století usazují na zemědělské půdě v blízkosti evropských kolonistů a do řady činností kolonisté a původní obyvatelé vstupují po dlouhou dobu jako smluvní partneři, či přímo jako spolupracovníci. Dominantní je tato spolupráce zejména v oblasti kožešinového obchodu. Francouzská  strana také  usilovala o pokřesťanštění a pofrancouzštění původních obyvatel.Výsledky tohoto úsilí ale neodpovídaly očekávání. Smíšených manželství nebylo mnoho, alespoň nikoliv formou oficiálního sňatku a to navzdory chronickému nedostatku žen mezi osadníky.

Dalším činitelem podporujícím soužití a to i jazykové, byl obchod s kožešinami, při němž byly indiánské kmeny rovnocennými partnery a kolonisté zase těmi, kdo se při dlouhých obchodních a loveckých výpravách divočinou museli přizpůsobovat Indiánům a doslova přijmout jejich způsob života. Podle odhadů, ještě kolem roku 1700 každý druhý ! francouzský kolonista prošel v mládí alespoň jednoroční zkušeností života v divočině. Původní praxe výměny rukojmích jako záruky mírového soužití mezi kolonisty a indiánskými kmeny se stala prostředkem výchovy tlumočníků. Obchod s kožešinami, jež zůstal hlavním kanadským artiklem až do počátku 19.století, ovlivnil nejen duchovní obzor, životní styl a mentalitu kolonistů , ale měl i dlouhodobě důsledky jazykové a demografické: během 18.století se francouzština stala jazykem obchodu v rozsáhlých prostorách kanadského západu a amerického středozápadu, jak dokazuje mimo jiné z francouzštiny přejaté slovo  „prérie“.

Z období francouzské koloniální správy existují četná svědectví o odlišné mentalitě kanadských osadníků od obyvatel Francie. V roce 1722 indendant Claude Dupuy dokonce žádá svého Pařížského nadřízeného hraběte de Maurepas, aby byli do Nové Francie posláni noví kolonisté a aby se tak obnovila „francouzská rasa“ neboť „ta, která vzešla z prvních kolonistů zpychla a pokanadštila se tím, jak se postupně vzdaluje od svého prvotního základu..“ Sami Kanaďané jsou si odlišností vědomi a jsou na ně naopak patřičně hrdí, jak dokazuje suplika kanadských obchodníků námořní radě z roku 1719: „ Osídlenci sídlí v této kolonii od svých prapradědů, pradědů, dědů, otců.. mají zde své rodiny většinou početné.. Přispěli k budování kolonie, vyklučili les a zúrodnili půdu, postavili kostely, vztyčily kříže, zachovali náboženství, dali postavit pěkné domy, přispěli k opevnění měst, vedli válku jak proti divokým národům, tak proti ostatním nepřátelům státu..“

Kromě pocitu zakotvenosti v novém prostředí hrály důležitou úlohu odlišné životní podmínky, jiný způsob obživy, vliv životního prostoru – tak rozdílného od evropského. V kanadském prostředí byla samostatnost rozhodování a soběstatčnost nutnou podmínkou přežití i pro zcela usedlé zemědělce. U těch, kdo byli zapojeni do obchodu s kožešinami k tomu přistupovala nutnost pronikat do velmi vzdálených končin. A jsou to právě a především francouzští, lépe řečena kanadští cestovatelé, objevující severoamerický kontinent – až ke Skalistým horám na západě a k Mexickému zálivu na jihu: již roku 1673 Louis Jolliet a jezuita Jacques Marquette sjíždějí Mississippi, u jejíhož ústí pak René-Colbert Cavelier de La Salle zakládá Louisianu (1690), Pierre Le Moyne d Iberville dosahuje Hudsonovy zátoky na severu (1690), Antoine de Cadillac zakládá Detroit (1701), ve 30. Letech 18.století buduje Pierre Gaultier de Varenne et de la Verendrye pevnosti na Winnipežském jezeře. O kanadské podnikavosti svědčí činnost  Médarda Chouarta a jeho švagra Pierra Esprita Radissona řečeného Des Groseillers, kteří od konce 50.let 17 století prosazují novou obchodní cestu průniku do nitra kontinentu, a to prostřednictvím základen v Hudsonově zátoce. Když s tímto strategickým plánem neuspěli v Paříži, přesvědčili o svém záměru dvůr anglického krále Karla II. Dva francouzští kolonisté tak stáli u založení společnosti Hudsonovy zátoky (1670, Hudson Bay Company), která se stane velkým konkurentem francouzské kolonie na kanadském severu a západě a od roku 1760 pak významným civilizačním činitelem v oblasti prérií, než budou začleněny do Kanadské konfederace (1869).  

Regionální původ kolonistů, sociální postavení a vzdělání

Pouze 8% osadníků pocházelo z jihofrancouzských oblastí dialektu langue d oc, ostatní náleželi k severní dialektální sféře langue d oil,z toho 53% z oblasti Pařížské pánve, zbytek pak z jejího okolí. Přitom mezi ženami je poměr pařížského původu vyšší (70%) než u mužů (46%). Ví se také, že většina osadníků vyšla z městského prostředí (55%). To značně přesahuje tehdejší francouzské poměry kde lze počítat pouze s 15% procentní urbanizací obyvatelstva. Kolonisté se také do značné míry rekrutovali ze středních a vzdělanějších vrstev. Asi jedna třetina z nich provozovala řemeslo vyžadující dobrou znalost francouzštiny. Více než polovina z nich se uměla podepsat. Z toho plyne, že do Kanady z Francie odjížděla skupina lidí, u nichž znalost francouzštiny přesahovala 20% odhadovaného průměru pro Francii 17.století, kdy francouzština dosud zůstávala omezena na společenské elity a městská centra, zatímco venkov nabízel pestrou jazykovou směs dialektů severofrancouzských, jihofrancouzských, franko-provensálských, ale též vlámských, bretaňských, baskických a akatalánských. Poměry v Nové Francii tento fakt ještě zvýraznily. Urbanizace obyvatelstva (25%) zde byla vyšší než tehdejší francouzský průměr (15%). Zakládané vesnice a sídla nevytvářely dialektálně homogenní skupiny obyvatel, ba právě naopak, a stejně tomu bylo při zakládání rodin, neboť více jak tři čtvrtiny sňatků byly uzavírány mezi kolonisty rozdílného krajového původu. V prostředí kolonie se také výrazně stíraly rozdíly rigidních společenských bariér: guvernér i intendant přijímali osadníky osobně. Subjektivně k tomu přispíval fakt, že přesídlením do Nové Francie získali osadníci většinou dobré společenské postavení spojené s poměrně jistým blahobytem. Svědectví  Francouzů i cizinců, kteří v 17. a 18.století pobývali v Nové Francii se shodují v tom, že zde všichni – od sedláků po obyvatele měst – hovoří správnou, nedialektální francouzštinou „bez přízvuku“. „Všichni zde tvrdí, že obyčejní lidé v Kanadě hovoří zpravidla čistší francouzštinou  než v kterékoliv francouzské provincii a že s jistotou v tom mohou soupeřit s Paříží. Z Francouzů i sami rodilí Pařížané to museli uznat..“ (z cestopisu 1753 -1761)

Ve výslovnosti i syntaxi se kanadský úzus shodoval s územ pařížským a v jednotlivých variantách a dubletách se přidržoval řeči vyšších vrstev a dvora více, než bylo obvyklé přímo ve Francii oné doby. Kanadská francouzština v dnešním pojetí je nejbližší výslovnosti a gramatickému stavu z konce 18.století, na rozdíl od vývoje jazyka přímo ve Francii souvisejícím s obdobím společenských změn po Francouzské revoluci a v ptvní polovině 19.století. Často se týká původních dublet, z nichž kolonisté upřednostnili a tím uchovali onu část, kterou naopak evropská francouzština odstranila (á matin/ce matin – dnes ráno, fret/froid – zima, assisez-vous/asseyez-vous – sedněte si, apod..) Tyto odlišnosti si hovorová kanadská francouzština podržela dodnes a to navzdory jazykovému sblížení s evropským standardem v průběhu 20 století, vlivem rozhlasu a televize.V jednom se naopak kanadská francouzština odlišila od francouzské již v 17. a 18. Století, totiž ve slovní zásobě kam pronikaly jednak nečetné výpůjčky z indiánských jazyků a kde se také prosadily některé regionalismy a archaismy.

Pro jazykové a související kulturní povědomí je velmi důležitý vztah psaného a ústního projevu. V situaci kulturní periferie, kde za celou dobu francouzské koloniální správy nevznikla jediná tiskárna a kde uvnitř území texty obíhaly především v podobě ryčně psaných spisů a opisů, stává se ústní projev velmi silnou součástí kultury. A zde nacházíme dlouhodobý diferenciální znak který významně odlišuje kanadskou literaturu a a psaný projev od francouzské. Přispěl k němu dlouhodobý kontakt s vytříbenou kulturou mluveného slova původních indiánských obyvatel. Vztah kolonistů, cestovatelů a misionářů k této kultuře byl ambivalentní: na jedné straně jisté pohrdání a povýšenost spojená s přesvědčením o nadřazenosti psaného slova a civilizace písma nad civilizací divočiny a ústní tradice, na druhé straně pak výrazný obdiv k řečnickému umění kmenových vůdců, vyslanců a vyjednavačů a k jejich smyslu pro teatrálnost, obřadnost a inscenaci slova.

 Kulturní život, instituce, školství

K rozvoji Nové Francie dochází až od konce 17.století a ve století 18., zejména v období po Utrechtském míru  1713. Vzrůst obchodu podněcuje výrobu, v Quebecku vznikají loděnice, poblíž Trois-Rivieres pak slévárny, rozvíjí se aktivně řemesla. Quebeck v této době čítá již 6000 obyvatel, Montreal 4000.

Autoritu krále představovala především administrativa, jak královská, tak církevní, neboť i katolická církev ve Francii podléhala uplatňování galikánského principu, jímž si král osoboval iniciativu při jmenování církevní hierarchie a dohled nad její činností. Uplatňování královské moci bylo na druhé straně oslabováno periferním postavením „pouhé severoamerické kolonie“ Ta byla takřka 5 měsíců v roce, když řeka Sv. Vavřince zamrzla zcela nepřístupná francouzským lodím. Přímé spojení s královskou mocí zajišťovala pouze loď každoročně vypravovaná z La Rochelle na konci května, která přivážela rozkazy, instrukce, poštu, nové úředníky a také státní pokladnu. Loď připlouvala do Quebecku koncem června, byla-li plavba příznivá a musela se vydat na zpáteční cestu nejpozději koncem října. Průměrná doba pobytu královské lodě v Nové Francii byla tři měsíce. Po většinu času byla tedy kolonie odkázána sama na sebe a žila v relativní izolaci. Odlehlost působila královské administrativě ekonomické obtíže: chronický nedostatek peněz si vynutil vydávání papírových poukázek, které byly směňovány až po příjezdu královské lodě.

Společenskou elitu v rozlehlé, strategicky důležité avšak počtem obyvatel málo významné kolonii tvořili představitelé královské moci, z největší části Francouzi, kteří pobyt v Nové Francii omezovali na dobu své služby – guvernér, intendant, vysocí úředníci, vojenští velitelé. K nim je možno přičíst obchodníky, především z La Rochelle, kteří kapitálově ovládali obchod s kožešinami. Teprve postupně se tvoří vrstva, mající v kolonii své kořeny – šlechta, církevní představitelé, obchodníci.  Týká se zejména některých rodů La Verendrye, de Vaudreil, de Lotbiniére, de Boucherville atd.. Francouzská i kanadská společenská elita se koncentruje ve městech a vytváří zde společenský život, který francouzští příchozí hodnotí , dle slov Markýze de Montcalm jako přímo „pařížský“ Na venkově se teprve postupně během 18.století prosazuje pevný rámec společenského života soustředěného jednak uvnitř jednotlivých panství a zejména farností. Ještě kolem roku 1700 náležejí nejvýnosnější panství s více než polovinou venkovských kolonistů katolické církvi. V roce 1730 čítá církevní administrativa na venkově mimo Quebeck a Montreal 20 farností. I když význam církve stále stojí v pozadí kralovské autority, ovlivňuje od počátku nejen školství ale také společenský a kulturní život. Od počátku je také silně přítomen mysticismus, a to jak u jezuitských misionářů, tak u jiných řádů zejména uršulinek. Církev významně zasahuje i řadové kolonisty, touha po životě v čisté Obci boží vede k založení Města Panny Marie – Ville Marie (1642) – dnešního Monrealu.

Období Nové Francie je důležité tím, že vybudovalo základní institucionální rámec společenského života a kultury. Patří sem školství, jehož počátky souvisejí s misionářskou činností jezuitů kongregace Sv. Sulpicia a uršulinek. V roce 1693 existuje již 24 škol (připadajících na 46 farností) roku 1735 je to 33 škol (70 farností) 1760 pak 44 škol (112 farností), z toho 19 škol dívčích. Ne všechny farnosti tedy mají svou základní školu a ne ve všech školách působí stálý učitel. Mnozí se přemísťují od farnosti k farnosti. Učitelé získávají  jmenování od intendanta kolonie na základě biskupského svolení. Nejvýznačnější školy jsou při církevních institucích. Pro dívky jsou to kláštery uršulinek v Quebecku a Trois-Riviéres a montrealská kongregace Panny Marie. Výchova dívek povětšinou končí dvanáctým rokem věku. Nejvýznamnější chlapecké ústavy jsou jezuitská kolej v Quebecku (od roku 1636) a montrealská kolej sulpiciánů. Na ně pak navazují vyšší kněžské semináře v Montrealu a v Quebecku s výukou teologie a filozofie. Quebecká jezuitská kolej rozšiřuje studium o výuku kartografie, námořní navigace a zeměměřičství pro další kolonizační aktivity Nové Francie.

Navzdory nedotvořenosti školského systému, zejména na základní úrovni, disponuje postupně Nová Francie poměrně silnou a velmi vzdělanou kulturní elitou. Tomu odpovídá počet knihoven a knih. Odhaduje se, že roku 1760 disponovala kolonie zhruba 60 000 svazky knih. Vedle knihoven klášterních a kolejních to byly význačné knihovny soukromé, často odborně specializované jak to odpovídalo profesnímu zaměření. Jedná se např. o knihovny královského geografa Jeana Deshayese či právníka a člena nejvyšší rady Loise Rouera de Villeray. Nejbohatší soukromé knihovny patřily rodině Cugnetových (3000 exemplářů) a Verrierů (dokonce 4000 exemplářů) Francois-Etiene Cugnet také odebírá francouzské časopisy Journal litteraire a Journal des savants, Louis-Guillaume Verrier zase časopis  Observations sur le écrits modernes. Intendant Claude Duuy a Jean De Lisle vlastní velmi dobře vybavené fyzikální a geografické kabinety, Michel Sarazin (1659-1734) přímo spolupracuje s francouzskými akademiky Tournefortem a Réaumurem v oblasti biologie.

Rozlehlost jen slabě osídleného území i poměrně nízký počet obyvatel do značné míry bránily dalšímu rozvoji společenského života. I přesto a možná v reakci na izolovanost a odtrženost Evropanů v kanadském prostředí, se kulturní činnost stala velice záhy důležitou součástí společenského dění. Neptunovo divadlo (Le Théatre de Neptune, 1606) Marka Lescarbota bylo inscenováno v prostých podmínkách čerstvě založené kolonie Port – Royal, kde se konaly i obřady spolku Řádu pohody (Ordre de Bon-Temps) o nichž Lescarbot zpravuje. Corneillův Cid se v Quebecku hrál již roku 1646, jen 10 let po pařížské premiéře. Kolonie si vytvořila, zejména v městských střediscích, společenský život, který francouzští příchozí mohli považovat za doslova pařížský. Quebeck bylo výstavné kamenné město. Vedle architektury se počínají rozvíjet i jiná umění – řezbářství (Jacques Leblond de Latour 1671-1715) malířství (Claude Francois 1614-1685) a zlatokopectví (Francois de Ranvoyzé 1739-1819) Z měšťanského evropského baroka je odvozen kanadský koloniální styl v nábytkářství a domovním zařízení. Nová Francie, byť skromně a zpočátku méně nápadně, tak vytváří během 17 a 18.století základ své pozdější svébytnosti.

Organizace státní moci a státní správa (řazeno hierarchicky)

I. Výkon koloniální státní moci ve Francii

 

 Král

Státní moc je reprezentována vládou krále. Král má absolutní moc, má všechny pravomoci, je to on kdo jmenuje ministry, guvernéry, intendanty.

 Ministr námořnictva

Je první osobou odpovědnou za kolonie ve Francii. Bere na vědomí zprávy z kolonií, zpracovává je, vede přehled o stavu kolonií a komunikuje tímto směrem s králem. Je přímo odpovědný za celou kolonii a přijímá veškerá zásadní rozhodnutí týkající se Nové Francie.

 

 II. Výkon koloniální státní moci přímo v kolonii (Nová Francie)

 

 Guvernér

Reprezentuje krále v kolonii. Je vrchním velitelem armády a milice. Je odpovědný za vztahy s Native - domorodým obyvatelstvem a Angličany. Je odpovědný za veškerou vojenskou organizaci, bezpečnost a obranu kolonie. Je odpovědný za vnější vztahy s Francií.

Jsou mu podřízení guvernéři oblastí (Acadia, Montreal, Trois Rivieres)

 Intendant

Zpracovává veškeré interní záležitosti kolonie: finance, obchod, daně, výdaje, spravedlnost, populace, rozdělení země, zemědělství, obchod, veřejná správa.. Je to „oko a ruka krále“

Je odpovědný za celkovou správu kolonie, za fungování justice a milice ve funkci policie. Je odpovědný za vnitřní správu a rozvoj, stavbu měst, silnic atd..) 

Suverénní Rada

Nejvyšší rada kolonie. Nejvyšší soud kolonie.

Plní funkci nejvyššího soudu a odvolacího soudu. Přijímá královy nařízení a zajišťuje jejich implementaci  v kolonii. Registruje všechny zákony, královské edikty.

Složení: guvernér, intendant, biskup a pět až dvanáct vážených členů rady.

Předsedou Suverénní rady je vždy intendant.

 Biskup

Jmenován papežem. Je hlavou církve v Nové Francii. Je zodpovědný za všechno, co se týká náboženství v kolonii. Jmenuje kněží a spravuje všechny farnosti. Má pravomoce v občanských a duchovních záležitostech.

Kapitán Milice

Reprezentuje autoritu vlády mezi lidmi. Je přímo odpovědný za výcvik a fungování domobrany - milice v konkrétní lokalitě (město, farnost, oblast). Je přímým podřízeným guvernéra a intendanta. V důvodných případech je oprávněný zastupovat guvernéra.

Zajišťuje přímou implementaci směrnic kolonie (silniční údržby, výstavba měst a farností, bezpečnost..) Je prostředníkem mezi Suverénní radou a obyvatelstvem.

 Kněz

Organizuje náboženský život v rámci jedné farnosti. Organizuje veškeré oslavy a bohoslužby.

Pozn. Pro snažší pochopení fungování státní moci přikládám graf. Krásně je tady vidět přenos královské moci na kapitány milicí a tudíž jejich výsadní postavení (a odpovědnost) v běžném životě kolonie.

 

zpět

 

Coureur des Bois

 

Coureur des Bois, volně přeloženo lesní tuláci, běžci lesů, byli nezávislí francouzsko – kanadští dobrodruzi, kteří cestovali územím Nové Francie a neprozkoumanými končinami Severní Ameriky. Na svých cestách žili a pohybovali se uprostřed neprostupných lesů, obchodovali s evropským zbožím výměnou za kožešiny, zejména bobří, díky neustálému kontaktu s domorodými indinány zcela převzali jejich zvyklosti, postupy i myšlení. V průběhu osidlování Severní Ameriky nežil žádný z kolonistů v tak úzkém sepjetí s přírodou a domorodými kmeny jako tito rizí synové Nové Francie.

 

Coureur des Bois a profil osobnosti

Již Samuel de Champlain, šířil myšlenku, aby se  mladí francouzští muži vydávali mezi domorodé kmeny, žili s nimi, učili se jejich jazyk a zvyky a pomohli tak novofrancouzské populaci lépe pochopit drsný život v přírodě Severní Ameriky a v maximální možné míře se mu adaptovat. To byl jeden ze základních prvků diametrálně odlišné kolonizační politiky Nové Francie oproti koloniím britským. Britové se od domorodého obyvatelstva aktivně separovaly, nevyhledávaly ho a kontakty s domorodci tak byly velmi chladné a sporadické. Právě Champlainovi mladí muži, známí jako Coureur des Bois významným způsobem rozšířili francouzský vliv na jihu a na západě, již kolem roku 1609. Coureur des Bois se rekrutovali ze všech společenských vrstev. V roce 1680 intendant Duchesneau odhadoval, že nebylo rodiny v Nové Francii, která neměla syna, bratra, strýce nebo synovce mezi Coureurs des Bois. Pohnutky těchto mužů při odchodu do divočiny nebyly samozřejmě zdaleka v rovinách Champlainových úvah, ale byly mnohem pragmatičtější. Nejen příslib dobrodružství, mužnosti a svobody toulek divočinou, ale především zisky nesmírně výhodných směnných obchodů s indiány, tedy zisky v podobě cenných kožešin za prostý evropský artikl. Coureur des Bois byl nejen dobrodruh s mnoha dovednostmi přežití v divočině, ale současně obchodník znalý aktivit pro podnikatele své doby naprosto nevídaných. Byl dokonalý lovec, střelec, rybář, dokázel se expertně pohybovat na kánoi v husté říční a jezerní síti nebo urazit neuvěřitelné vzdálenosti na sněžnicích v ledem pokryté krajině. Všechny získané dovednosti byly výsledkem permanentního kontaktu s domorodými národy Severní Ameriky. Transakce, obchodování a prosté soužití s indiány měli velmi často podobu vzájemného obdarování dárky. Běžná byla i smíšená manželství s domorodými dívkami přesně dle místních zvyklostí. I když je dnes pojem Coureur des Bois ponejvíce spojován s obchodem s kožešinami, právě nejvýznamnější Coureur des Bois získali věhlas nikoliv jako obchodníci, nýbrž jako průzkumníci.

Coureur des Bois a obchod s kožešinami

Typickým pro spojení obchodu s kožešinami s lesními tuláky je neoficiálnost tohoto obchodování. Převážně se jednalo o obchodování zcela bez souhlasu francouzských státních orgánů, kdy zejména na přelomu  17. a 18. století bylo toto povolení k oficiálnímu obchodu nezbytné. Soutěž a konkurence v kožešinovém obchodu byla velmi tvrdá a současně byl tento obchod velmi lukrativní záležitostí. Mnoho kolonistů riskovalo strastiplnou cestu na západ a na sever, přes území nepřátelských Irokézů. Tito Coureur des Bois nebyly královskými úřady obecně nebo i přímo orgány Montrealu vnímáni dvakrát příznivě. Královský aparát nesouhlasil s masivním opouštěním zemědělských usedlostí za účelem lesního, zcela neregulovaného obchodu. Francouzské orgány preferovali ponechat přepravu kožešin indiánům, v pozdějším období pak Voyagerům (plavcům..) V reakci na opouštění zemědělské půdy tedy vláda Nové Francie koncipovala systém povolení (congés). Coureur des Bois byly tedy považováni za nelicencované obchodníky a orgány Nové Francie je v některých případech takto i velmi nekompromisně a tvrdě stíhali.

Coureur des Bois na cestách

Při svých expedicích a cestách napříč nezmapovanou divočinou měli Coureur des Bois vysokou míru úmrtnosti. Byli to právě oni, kteří brzy na jaře, jakmile na řekách a jezerech povolily ledy (což bylo z pravidla v květnu) opouštěli Montreal a  vydávali se svými kánoemi naloženými k prasknutí dodávkovým zbožím, materiálem určeným k obchodování, municí i potravinami na daleké putování divočinou. Cesty směřovaly po dvou hlavních liniích. Jednak za bobřími kožešinami po řece Ottawě, kde bylo třeba počítat s častým a náročným střídáním pohybu po vodě a souši nebo z tohoto pohledu snažší cestou po řece Sv. Vavřince kolem Detroitu do Michilimackinac případně Green Bay. Tato cesta nebyla tak extrémně náročným putováním jako první varianta, výhoda relativně lepšího terénu však byla snížena na minimum díky větší hrozbě napadení ze strany nepřátelských Irokézů. Jen ztěží si dnes dovedeme představit nesmírnou fyzickou námahu, časovou náročnost a permanentní boj o přežití, které putování Coureur des Bois reálně obnášelo. Cesty trvaly několik měsíců a obnášely více jak dvanáct hodin permanentního pádlování v plně naložených kánoích z březové kůry. Volba vezeného materiálu, jeho množství a způsob zabalení byla skutečným mistrovstvím lesních tuláků, na kterém do značné míry závisel úspěch expedice a samotné přežití. Na potraviny mnoho místa v kánoi nezbývalo, byly řešeny ze dne na den lovem a rybolovem. Prioritním nákladem zůstávalo obchodní zboží, plátno, len, vlněné přikrývky, střelivo, nože, sekerky, konvice a nádobí na vaření, muškety a další střelné zbraně, alkohol, střelný prach, někdy dokonce celé hotové oděvy. Potraviny, které bylo možné v kánoi převážet proto musely být minimalizovány, odlehčeny, musely být praktické, účelné a trvanlivé.

Regulace a voyageurs..

Přestože Coureur des bois hráli velmi významnou roli od počátku severoamerické obchodní éry, již roku 1681 si francouzské státní orgány byly vědomi nutnosti regulace a řízení obchodu tak, aby sféra zůstala pro státní moc zisková. Jako účinný nástroj této regulace byl zaveden systém povolení (congés), který měl omezit a regulovat množství obchodování s kožešinami. Obchod s kožešinami se ze získanými kožešinami velmi rychle šířil ze severoamerického kontinentu přímo dále do Evropy, kde dostal podobu vysoce organizovaného, obchodního modelu „kapitalistického“ vlastnictví a námezdní práce. Termín voyageur (cestující) tak byl přiřčen licencovaným obchodníkům s kožešinami, případně těm, které tito obchodníci či obchodní společnosti zaměstnávali. Život a práce voyagerů byla velmi podobná nelicencovaným Coureur des Bois s tím rozdílem, že voyageurs vykonávali plavby s oficiálním posvěcením státní mocí a jejich expedice mohli mít více průvodcovský charakter. Základ byl ale naprosto stejný. Extrémní cesty na západ, obtěžkané kánoe přepravující obchodní zboží tam a v případě zdaru expedice kožešiny zpět. Nutno podotknout, že právě z řad Coureur des Bois a Voyageurs se v době sedmileté války rekrutovali elitní válečníci, průzkumníci a střelci, kteří zařazení v jednotkách milicí Nové Francie byli se svými indiánskými spojenci obávanými a neúprosnými protivníky britských jednotek.

 

Významní Coureur des Bois

Étienne Brulé (1592 – 1643)

V Nové Francii žil od roku 1608 a byl vůbec prvním Evropanem, který se dostal do oblasti Velkých jezer a aktivním  účastníkem mnohačetných výprav Samuela de Champlaina. V červnu roku 1610 požádal Brulé Champlaina o možnost odejít k domorodým Algonkinům, žít s nimi, pochopit je, naučit se jejich jazyk a umění života v divočině. Výměnou za tuto možnost vyslali domorodci k Champlainovi mladého Hurona, aby se naučil francouzským zvykům, ovládl jejich řeč  a pochopil jejich myšlení. Ač se to zdálo téměř nemožné, když se v červnu 1611 Champlain s Brulé znovu setkal pochopil o jak mimořádně nadaného muže se jedná. Brulé do puntíku splnil vše co od něj Champlain očekával. Naučil se domorodý jazyk, oblečením, myšlením i způsobem života se dokonale adaptoval svým soukmenovcům. Champlain byl nadšen a požádal Brulého o setrvání na skvěle vybudované pozici. Ten souhlasil. Během čtyř dlouhých let pak neměl Champlain o Brulé žádné zprávy. Setkali se teprve v roce  1615. Brulé Champlaina informoval o neuvěřitelných cestách které podnikl podél severního pobřeží. Brulé byl velmi pravděpodobně prvním Evropanem, který stanul u čtyř z pěti velkých jezer, mj. i Lake Huron. Plavil se po řekách Ottawa, Mattawa, navštívil jezero Nipissing, cestoval přes jezero Ontario a stanul v neuvěřitelně odlehlých lokalitách, kam dosud noha bělocha nevkročila. Byl prvním z evropanů, kteří stáli na břehu jezer Erie a Michigan a pokračoval dále v této oblasti. V té době začaly proti Brulého snahám o přijetí Huronských zvyklostí i způsobu života stále více vystupovat Jezuité, stejně jako jim byly trnem v oku Brulého vřelé vztahy s nelicencovanými obchodníky kožešin.. Po návratu do Québeku v roce 1618 byl Brulé v místě rok internován a učil jezuity jazyk domorodců. Poté byl vyhoštěn z Nové Francie zpět do Evropy s tím, že se nesmí vrátit. Zlomený Brulé odchází do Anglie, v roce 1629 zradí svou vlast a jako scout vede anglické síly k řece Sv. Vavřince a ke Québeku. Přestože je kolonie v roce 1632 Francii navrácena, Champlain považuju Brulého podporu tažení za vlastizradu a prohlašuje „Brûlé je nemorální a zkažený, je špatným příkladem pro divochy a zaslouží potrestání“.. Po roce 1629 Brulé žije s domorodci již natrvalo a působí jako tlumočník v jejich jednání s francouzskými obchodníky. Okolnosti jeho smrti jsou velmi nejasné, ale má se za to, že byl v boji zajat Seneky.  Ze zajetí se mu podařilo uprchnout, což mu Huroni po návratu neuvěřili a podezřívali ho z obchodního spolčení ze Seneky. Byl považován za nepřítele a zrádce, ubodán k smrti a jeho tělo roztrháno..

 

Jean Nicolle de Belleborne (1598 – 1642)

Byl francouzský Coureur des Bois, který prozkoumal oblast Green Bay na území dnešního státu Wisconsin. Rodilý Normanďan se plavil do Nové Francie v roce 1618 a v ještě v témže roce byl rekrutován Samuelem de Champlainem. Žil v prostředí lidu Algonkinů, učil se jejich rodný jazyk a záhy se uplatnil jako významný tlumočník. Domorodým lidem byl přijat za vlastního, což mu umožnilo aktivní účast na veškerých významných aktech a vyjednáváních. Díky získaným a prokázaným schopnostem byl vyslán do Green Bay urovnat mírové dohody s obyvatelstvem této oblasti.

 

Médard Chouart des Groseilliers (1618-1696)

Byl francouzský průzkumník a významný obchodník s kožešinami na území Kanady. Narodil se ve Francii a okolo roku 1640 přesídlil do Québeku. Působil při jezuitských misiích v častém kontaktu s lidem Huronů. Od nich se naučil dovednosti a znalosti nutné pro činnost Coureur des Bois. Společně s bratrem své druhé manželky podnikal neuvěřitelně extrémní expedice na západ, do oblastí dosud nedotčených a Evropany neprozkoumaných. Při tom se dostali do problémů s novofrancouzskými předpisy. Ve snaze o napravení vlastního právního postavení odešla dvojice průzkumníků do Francie ale pokus byl neúspěšný. Díky jejich obrovským zkušenostem jsou oba v dnešní době  spojováni se založením společnosti Hudsonova zálivu.

 

Pierre-Esprit Radisson (1636-1710)

Významný francouzský Kanaďan, obchodník s kožešinami a průzkumník. Celá jeho obchodnická a průzkumnická kariéra je protkaná a pevně spjatá s jeho švagrem, Medardem des Groseilliers. A to nejen pro obchodní schopnosti obou mužů, dokonalou znalost prostředí i pohybu v divočině, ale především s ohledem na jejich zásluhu při vzniku společnosti Hudson Bay. Radisson přišel do Nové Francie v roce 1651 a usadil se v Trois-Riviéres. V té době přichází zásadní a radikální změna v jeho životě, kdy je za dramatických okolností zajat bojovníky Mohawků při lovu. Jeho přátelé na místě umírají, Radisson je jediný smrti ušetřen, zajat a později indiány přijat.. Žije v čistě domorodém prostředí, naučí se dokonale ovládat jazyk a díky tomu je později schopen fungovat jako excelentní tlumočník. V letech 1660-1670 spolu se svým švagrem vede průzkumné plavby na západ a stojí při vzniku společnosti Hudsonova zálivu. V létě roku 1710 Radisson umírá.

                                                                                                                                                                                              zpět

 

Sedmiletá válka v Americe

 

Napětí mezi anglickou a francouzskou stranou eskalovalo od roku 1754 menšími srážkami. Zpočátku kvůli nejednotnosti britských koloniálních a královských institucí (každá kolonie měla vlastní kongres a guvernéra, kteří rozhodovali o nasazení koloniálních milic a prostředků) měla navrch francouzská strana. Roku 1755 byla zorganizována výprava pod velením generála Braddocka (které se zúčastnil i George Washington), která měla za úkol obsadit francouzskou pevnost Fort Duquesne v údolí Ohia. Expedice skončila katastrofou nedaleko řeky Monongahely. Celé dva pluky britských vojsk včetně pomocných milic byly rozprášeny Francouzi a indiány. Generál Braddock byl smrtelně raněn. V roce 1756 připlul s posilami do Ameriky markýz de Montcalm, vrchní velitel francouzských sil. Dobytím pevnosti Fort William Henry, u Champlainova jezera, zajistil Francouzům důležité strategické pozice. Ale v roce 1757 se britské královské a koloniální síly reorganizovaly, což jim umožnilo využít obrovské přesily lidských zdrojů a hospodářských prostředků, kterou anglické kolonie nad francouzskými měly. Britské královské pluky a koloniální milice se posléze vylodily u francouzské pevnosti Louisbourg, která měla chránit vjezd do zálivu sv. Vavřince, a dobyli ji (podruhé, poprvé byla dobyta roku 1745, ale byla Francii vrácena), čímž definitivně odřízly Novou Francii od dodávek z mateřské země. Válka však ještě zdaleka neskončila: 8. července 1758 připravil Montcalm zdrcující porážku 5x silnější britské armádě v bitvě u Carillonu. Nicméně i přes toto skvělé vítězství musel stále ustupovat. V roce 1759 Montcalm nejprve ještě odrazil britský pokus o vylodění u Montmorencyho vodopádů, nicméně vzápětí poté se vylodily jednotky generála Wolfa u Quebecu a zvítězili nad Francouzi v bitvě na Abrahamově pláni nedaleko města. Generálové Wolfe i Montcalm byli v bitvě smrtelně raněni. Pádem Montrealu roku 1760 francouzská nadvláda nad Novou Francií přestala fakticky existovat. Válka skončila zánikem Nové Francie, kterou zcela ovládly britské jednotky. V listopadu 1762 se emisaři tří panovníků – Ludvíka XV., Jiřího III. a Karla III. dohodli na mírové dohodě. Francie postoupila Velké Británii Kanadu (Louisianu předala svému spojenci Španělsku), uznala ztrátu Akádie (bez ostrovů Saint-Pierre a Miquelon), ztratila Grenadu a Grenadiny. Francii byly vráceny Martinik, Guadeloupe, Désirade a Marigalante. Britové slíbili vyklidit Havanu a Španělé postoupili Velké Británii Floridu.

 

zpět

 

Královští korzáři

 

Tuto část stránek věnujeme další , neprávem opomíjené a velmi významné složce francouzských vojenských sil v průběhu sedmileté války,  kterou byli francouzští královští korzáři. Jedná se o velmi blízkou paralelu s pozemními  neregulérními jednotkami milicí a indiánských spojenců, kteří v mnohém předčily regulérní vojenské a námořní útvary francouzských vojenských sil. Stejně jako u jednotek milicí na pevnině, byly hlavní a zničující zbraní korzárů na mořích dokonalá znalost místních podmínek, mistrovské umění navigace, bleskového úderu a okamžitého ústupu, tvrdost v boji, sounáležitost s bratry na palubě a věrnost svému králi až do úplného konce. Stejně jako u jednotek milicí se samotní korzáři a jejich bojová taktika stala respektovanou a významnou součástí sedmileté války. Obzvlášť rozsáhlé škody působili svým protivníkům korzáři z Dunkerque, kteří současně čelili nejtěžším rizikům, neboť operovali přímo pod nosem těžkých bitevních flotil Anglie a Nizozemí. S aktivitou a účinky korzárské války především na anglický námořní obchod se dá srovnat snad jen působení německých ponorkových „vlčích smeček“ za 2. světové války. Není bez zajímavosti, že někteří důstojníci milicí Nové Francie prošli svým bojovým křestem a prvními zkušenostmi právě na palubách operujících korzárských lodí. Přestože operační prostor francouzských korzárských lodí byl značně rozsáhlý, základy budoucímu guerillovému způsobu vedení války položili korzáři právě i ve francouzských koloniích na severoamerické půdě. Korzár Pierre Le Moyne dIberville se svými muži byl již na konci 17.století považován za mnohem zdatnější válečníky než regulérní vojsko, posílané do Kanady z Francie. Vedl pozemní diverzní operaci v únoru 1690 k palisádám Schenectady, jako odpověď na masakr francouzských osadníků v kolonii Lachine v srpnu 1689. Později Iberville vedl úder na York Factory, úspěšně operoval v se svou fregatou v Karibiku. Souběžně s Ibervillem nutno uvést generaci tzv. kanadských tygrů, Jean Léger de la Grange, Pierre Morpain a další.. Výčet by byl dlouhý a není cílem ani účelem tohoto zpracování.. Přijměme tak historický odkaz mužů osamoceně křižujících rozbouřené vlny moří pro svou „guerre de course“, pro svého krále a svou vlast. Bezesporu byli jedním z rozhodujících faktorů, který i při několikanásobné přesile protivníků pomohl udržet Novou Francii až do roku 1760.

 

Francois Thurot, nepolapitelný korzár  (22. července 1727 - 28. února 1760)

Dědečkem mladého Francois byl kapitán O'Farrell kteří sloužil v irské brigádě francouzské armády. Jako teenager Francois Thurot absolvoval jezuitské vzdělání a v roce 1743 se vyučil na chirurga ve francouzském  Dijonu. Ještě téhož roku se mladý nadějný chirurg a velký patriot rodné Francie nechává dobrovolně zapsat jako chirurg na palubě 14ti dělové korzárské lodi Cerf Volant. Tady se učí námořním, bojovým i navigačním dovednostem. V srpnu padne loď do britského zajetí  i s posádkou. Po několika měsících v zajetí, během kterých získal Francois Thurot  znalost anglického jazyka, podaří se mladému korzárovi ze zajetí uniknout, zmocnit se malé šalupy a s ní se přeplavit zpět do rodné Francie.  Sotva vypukla otevřená válka mezi Anglií a Francií přichází na admiralitu s odvážným plánem útoku francouzského loďstva na strategický jihoanglický přístav Portsmouth. Plán se neuskuteční, ale mladý Thurot neodchází s prázdnou. .

Nenápadný muž, který měl původně nakročeno k povolání lékaře je osudem, povahou a časem zaveden  na dráhu francouzského královského korzára.  Zapřísáhlý patriot Thurot  je jmenován velitelem 44 dělové fregaty Belle – Isle a navíc mu bylo svěřeno velení menší eskadry lodí, čítající fregatu Chauvelin s kapitánem Desagesem a dvě korvety Bastien a Gros Thomas. 16. Července 1757 tak opouští eskadra Saint –Malo a primárním cílem je anglický konvoj z Ruska, plavící se kolem Orknejských ostrovů. Hned od počátku mise se však korzárům lepí smůla na stěžně, nejprve padne do zajetí Bastien a 25. července narazí Thurot v Lamanšském průlivu na zbrusu novou po zuby ozbrojenou anglickou fregatu HMS Southampton. Dojde k těžké dělostřelecké přestřelce kdy po půl hodině zničující palby se oba protivníci pokusí zahákovat. Tyto snahy selžou a korzáři z bezprostřední blízkosti protivníka téměř potopí přesnou salvou svých děl. K ráně z milosti nedojde, neboť se na obzoru objeví další anglické lodě a Thurot musí úhybným manévrem urychleně vyklidit pole. Těžce poškozený Southampton se nakonec doplouží do přístavu Weymouth se ztrátou 24 mužů.

Ani unikajícím korzárům není do smíchu, bouře zlomí dva již z bitvy poškozené stěžně a Angličanům se podaří poškozenou loď dohonit. Následuje divoká přestřelka a Thurotovi se podaří uniknout do blízkého nizozemského přístavu. Než se podaří Belle Isle opravit, vypraví se zbylé dvě lodi eskadry na volné moře, kde je zajat Gros Thomas.Oslabená Thurotova eskadra přesto pokračuje v akci a začne napadat jednu loď za druhou. Thurot nebere výkupné a pokud nemůže zajaté plavidlo dopravit do přístavu k následnému prodeji, nechá ho potopit na místě. 19. října narazí korzárova eskadra v oblasti Bergenu na 26 dělovou fregatu  pod anglickou vlajkou. Thurot, předstírající že je také Angličan, zaujímá se svou Belle Isle co nejvýhodnější polohu, otevírá dělové střílny a zasype protivníka smrtonosnou palbou. Ještě o Vánocích, přesně 25.prosince kdy se v těchto zeměpisných šířkách na plavbu pouští jen málokdo  znovu zvedá kotvy a vydává se na rozbouřené moře, které Belle Isle připraví o oba stěžně a žene ji až k islandským břehům. Za velkých útrap a s minimem potravin se nakonec podaří dostat poškozenou loď do Norska.

Oprava trvá tři měsíce a 11. května vyráží Belle Isle znovu tvrdošíjně k anglickému pobřeží.  Cestou se zmocní několika uhelných lodí a míří k severu.  Zpráva o obnovené aktivitě Thurotových korzárů v britských vodách se v Anglii okamžitě roznese a od pobřeží Skotska vyráží po korzárovi pátrat dvě trojstěžňové šalupy HMS Dolphin čítající 24 děl a HMS Solebay s 20 děly. Netrvá dlouho a ráno 27. května hlásí jejich hlídky plachty Belle Isle nedaleko Red Head.  Thurot je také ve střehu, a okamžitě vede útok při vědomí, že se jedná o obchodní plachetnice. Kolem osmé hodiny se otevírají střílny a obě lodi zahájí palbu. Dolphin čelí palbě korzárů osamocen, Solebay doráží na místo střetu po půldruhé hodině, to už se Dolphin sotva drží na hladině. Korzáři okamžitě přenesou palbu na druhou loď, která utrpí ještě větší ztráty než Dolphin. Přesto anglické lodě nekapitulují a odpoutají se ze střetu aby ošetřili raněné a opravili škody.Někdo by za této situace volil návrat domů ne tak Francois Thurot. Od skotských břehů míří znovu do norských vod kde se zmocní dvou menších šalup, které spěšně vyzbrojí a vyšle na moře než dá do pořádku bojem poškozenou Belle Isle.  Vyzbrojené šalupy zajmou dvě obchodní plachetnice, které obratem zpeněží.

Od června 1758 pak Belle Isle křižuje vody Kattegatu a zmocní se několika anglických plavidel. V čele improvizované eskadry francouzských plavidel pak drze zaútočí na obří britský konvoj pod silnou vojenskou ochranou. S rozvinutou dánskou vlajkou se nenápadně přiblíží a než se ozbrojený doprovod stačí vzpamatovat, ukořistí korzáři v přímém boji několik anglických lodí, s kterými rychle zmizí.  V této době už má posádka Belle Isle mise plné kecky a nejraději by loď otočila směr domovský přístav, ze severního moře to není až tak daleko. To by ovšem nesměli sloužit pod kapitánem Thurotem.  V polovině července míří jeho eskadra  do vod Skagerraku kde narazí na konvoj sedmnácti  ozbrojených lodí pod anglickou vlajkou. Rozkurážený kapitán okamžitě velí napnout všechny plachty a míří přímo do středu celého uskupení. Angličané okamžitě zahájí palbu, ale Thurot provede dva mistrovské obraty kterými se mu daří konvoj rozdělit a znemožnit koordinovanou palbu. Následně využije zhoršující se viditelnosti, zmocní se jedné z lodí a mizí jako fantom.

Právě tou dobou dochází Londýnu pomalu ale jistě trpělivost. Royal Navy obdrží rozkaz zastavit záškodnické mise fregaty Belle Isle za každou cenu. Opět se nedaří a fregata se s dokonalým využít povětrnostních podmínek a mlhy dokáže vyhnout přinejmenším čtyřem smrtícím střetům s rozzuřenými pronásledovateli. Belle Isle potřebuje nutně opravit a posádka vydechnout. Thurot se plaví na dohled irských břehů a kotví na pobřeží hrabství Donegal. Cestou stihne zajmout dvě brigantiny a do konce srpna dokončit všechny nezbytné opravné práce své fregaty.  V následujících týdnech znovu vyráží do vln Irského moře a v ústí řeky Clyde se mu podaří ukořistit několik lodí. Britové předpokládají únikový manévr Belle Isle směrem k domovským břehům Bretaně, ale přepočítají se. Thurot fregatu naviguje směr Faerské ostrovy a 13.9. 1758 se objevuje opět v norském Bergenu ! Dva měsíce trvá než se loď daří připravit k další plavbě a 25. listopadu konečně fregata míří na jih. Cestou se korzáři zmocní několika lodí které i s nákladem prodají v prosinci v přístavu Ostende. Na Evropou mrzne až praští, nad vodami Severního moře a Lamanšského průlivu se prohání ledové vichry a divoké fujavice, ale na to jsou Thurotovi muži zvyklí. Začátkem ledna 1759 po doslova nekonečné misi kotví Belle Isle v přístavu v Dunkeurque. Pro tuto chvíli si korzáři mohou vydechnout s tichým.. „máme to za sebou..“

Jediný muž  který neodpočívá je kapitán Thurot. Okamžitě míří do Versaille podat zprávu o průběhu mise a současně okamžitě navrhuje novou. Přichází s plánem série masivních diverzních útoků na anglické přístavy které odlákají pozornost Royal Navy a souběžně umožní hlavním silám invazi do Anglie. Na jaře 1759 je v Dunqerkue připravena nová eskadra s vlajkovou lodí Belle Isle. Zatímco vylodění do Anglie se díky váhavosti a neorganizovanosti admirality neustále oddaluje, korzárská eskadra vyplouvá k nájezdu na jihozápadní pobřeží Anglie. Na paluby jejích lodí se současně naloďuje 1300 mužů pěchoty generála Floberta. Po strastiplné plavbě plné těžkých bouří v kterých přichází eskadra o fregatu Bagon s čtyřmi sty vojáky na palubě, kdy jídlo je již jen na příděl a morálka posádek začíná prudce klesat dorazila eskadra koncem listopadu k Faerským ostrovům. Tady generál Flobert navrhuje misi ukončit a vrátit se do Francie.  Thurot předkládá generálovi pověřovací korzárské listiny s tím, že právě on je velitelem celé operace a návrat rezolutně zamítá s tím, že zásoby si lodě obstarají na britském pobřeží. Na konci ledna 1760 dorazila eskadra na dohled severoirského pobřeží.  To už angličané mobilizují doslova všechno co má stěžně a plachtu a současně mobilizují k obraně Liverpoolu. Do vod irského moře tak vyplouvá těžce ozbrojené eskadra  HMS Pallas, 36 děl, HMS Brillant 36 děl a HMS Aeolus 32 děl. 28 února se poblíž ostrova Man dostávají obě uskupení do těsného kontaktu. Po zničující oboustranné těžké palbě dochází k pokusům o zahákování provázené masivní palbou vedenou z ručních zbraní a mušket díky vojákům pěchoty, které jsou na palubách.  Při manévrování přichází Belle Isle o čelen a patrně během druhého útoku padl i její kapitán Francois Thurot, pravděpodobně ránou z muškety. S ním i dalších cca. 160 mužů a zbytek posádky je nucen kapitulovat. Angličané Thurotovo tělo vhodili do moře zabalené do sametového koberce z jeho kajuty. Moře tělo později vyplavilo u mysu Mull of Galloway a dostalo se mu pohřbu se všemi poctami na hřbitově Kirkmaiden. Ačkoliv za svého krátkého života Thurot hýbal Angličanům notně žlučí, po jeho smrti se právě na britských ostrovech dostalo mladému korzárovi uznání pro jeho schopnosti, neohroženost a odvahu. Dokonce místní tisk uváděl pohnutí nad smrtí neohroženého námořníka a vojáka, který se za všech okolností choval jako skutečný důstojník a pravý gentleman.

Smrt  kapitána Francoise Thurota jakoby předznamenala další směřování sedmileté války na moři. Regulerní francouzské námořní síly byly zatlačeny do naprosté  defenzivy a obchodní loďstvo utrpělo zničující ztráty. Veškerá iniciativa Francouzů tak přešla opět na korzáry.  Ještě v roce 1761 se francouzským královským korzárům podařilo zmocnit více než osmi set  anglických plavidel. Za celou válku tak ztratili Angličané činností francouzských korzárů přibližně 2600 lodí s kořistí v ceně asi 90 milionů livrů. Pro srovnání angličtí korzáři si v průběhu sedmileté války připsali cca. 1000 francouzských lodí. Válka na mořích stejně jako na pevnině však postupně utichala a v listopadu 1762 byly zahájeny mírové rozhovory..

 

 

zdroj: J. Marseille , Les tigres des septs mers (2010), kráceno a upraveno

Pozn. Práce na této části stránek je věnována lodi Pessa Dilla a mužům na její palubě.

 

zpět

 

 

Milice Nové Francie

 

Počátky

Vojenská organizace Nové Francie, resp. obrana země byla postavena na třech základních pilířích. Jednalo se především o kanadskou milici, francouzskou námořní pěchotu a jednotky pravidelné francouzské armády. V prvopočátcích se jednalo výhradně o zajištění obrany a ochrany vůči původnímu obyvatelstvu ohrožujícímu svými výpady kolonie – Indiánům. Již v roce 1651 guvernér Ailleboust vytvořil první „miliční“ jednotky Trois-Riviéres. O dvanáct let později jeho příkladu následoval Montreal s ustanovením milice „Panny Marie“ V roce 1660 se hrozby indiánských útoků stupňují  a na jaře 1665 francouzský král vysílá na území Nové Francie do oblasti Quebec pluk Carignan o síle přibližně 1000 mužů. V roce 1667 je v regionu opět obnoven mír. Vojáci dostanou nabídku usadit se v kolonii s tím, že jsou jim nabídnuty pozemky v okolí řeky sv. Vavřince a stávají se převážně zemědělci. Více jak 400 z nich tuto možnost využije a dávají tak základ celé další populaci francouzské Kanady.

Milice

Král Ludvík XIV založil v roce 1669 oficiální organizaci domobrany. Většina  jejich členů vnímá členství v této organizaci jako osobní příspěvek a daň sociálním i vojenským záležitostem kolonie. Neukázněnost jednotek z pohledu francouzských důstojníků znamenala především odmítání akceptace evropských taktických prvků v boji. I přes proklamovanou „neukázněnost“ jsou jednotky milicí naprosto loajální ke své zemi a ke svému králi, kterým je v průběhu sedmileté války již Ludvík XV.  Domobrana byla složena ze všech právoplatných kanadských mužů ve věku 16 až 60 let, pro které platila branná povinnost. Na nejnižší úrovni byly jednotky milicí organizovány v rámci  farnosti nebo kolonie, které disponovaly  vlastním miličním útvarem  vedeným kapitánem nebo poručíkem, jmenovaným guvernérem.  Nižšími důstojníky v rámci miličních jednotek byli praporčíci a desátníci. Muži neměli vojenské vzdělání a ze svých městských a venkovských sídel byli povolávání v případě válečného konfliktu. V době míru absolvovali pravidelný výcvik v manipulaci se zbraní a trénink střelby. Cvičení byla víceméně pravidelná, vždy jednou do měsíce na úrovni základních útvarů, minimálně jednou až dvakrát do roka pak byla organizována velká společná cvičení všech miličních útvarů dané oblasti.

- milice Quebec, v červnu 1759 disponovala cca. 5640 muži

- milice Montreal, v roce 1759 čítaly jednotky přibližně 5455 mužů

- milice Trois-Riviéres, v roce 1759 disponovala cca. 1300 muži

Je patrné, že mezi jednotlivými jednotkami milicí byly v průběhu války velmi výrazné rozdíly. Bylo to i pochopitelné. Zemědělci z oblastí Quebec a Trois-Riviéres, v některých případech využívaní především ke stavbě cest, dopravě pošty a jako týlové zásobovací jednotky, nemohli v přímém bojovém nasazení obstát na stejné úrovni jako ostřílení, zkušení a tvrdí lesní válečníci – vlci z Montrealu, kdy již ze samotné podstaty se oblast nachází mnohem dále na západ a populace je drsnými podmínkami nucena naučit se žít v souladu s přírodou, v prostředí neklidu a se zbraní v ruce. Muži miličních oddílů oblasti Montreal byli od počátku považováni za elitní útvary, povětšinou se skládali z hraničářů, lovců a obchodníků pohybujících se mezi Indiány, od kterých také převzali bojovou taktiku skrytého způsobu boje a neúprosných léček. Díky své houževnatosti, znalosti přírodních podmínek a neuvěřitelně efektivnímu bojovému nasazení byly tyto jednotky nazývány „Wolves“, tedy obávanými vlčími bojovníky. Nemalý podíl na úspěšnosti diverzních operací měli také uprchlíci z Acádie, kteří byli díky zkušenostem z vedené mnohaleté partyzánské války proti Britskému Impériu považováni rovněž za ostřílené a nebezpečné protivníky.

Důstojníci milice byli označeni zlaceným půlměsícem vázaným na krku a pověšeným na hrudníku (tzv. gorget). Milice nedisponovala vlastními uniformami v pravém slova smyslu, v případě bojového nasazení nedostávali muži miličních oddílů za službu plat (na rozdíl od milicionářů britských), ale dostávali oblečení  vhodné pro vedenou kampaň dle ročního období, stravu, deku,  a v případě absence vlastních zbraní pak i armádní muškety. I to byl zásadní rozdíl oproti milicím britským, kde muži nastupovali službu zpravidla  se zbraní vlastní. 

Již na počátku konfliktu se velmi rychle ukázalo, že vojenské strategie a taktiky používané v rámci Evropské válečné doktríny jsou v drsném prostředí Severní Ameriky pramálo účinné, ba co víc silně kontraproduktivní. Většina střetnutí nebyla vedena v otevřeném terénu a boj nebyl veden řadami jednotlivých útvarů tak jak tomu bylo převážně na Evropských bojištích. Jednalo se o výpady a nájezdy v prostředí hustých lesů a povodí neuvěřitelné sítě říčních toků. Byly hojně využívány plavidla, kánoe, velrybářské čluny, v zimě sněžnice a saně. Díky znalosti prostředí byly jednotky milice velmi efektivní v rozptýleném „partyzánském“ způsobu boje v lesích a nepřístupném terénu tak jak ho převzali od Indiánů. V otevřeném terénu neměli muži miličních oddílů odpovídající armádní výcvik a tento způsob boje nikdy nepreferovali. To také umožňovalo mužům zařazeným v miličních jednotkách, spolu s domorodými indiánskými válečníky a spojenci účinně a bleskurychle napadat vzdálené cíle a stejně nepozorovaně poté ustoupit zpět do místa svého odeslání, Quebec, Montreal, Trois-Rivieres. Jednotky milicí se stejně jako spřátelení Indiáni pohybovali v nepřístupném terénu velmi na lehko, pouze se základní výstrojí, většinu stravy si dokázali obstarat v lesním prostředí na místě, nebo jedli směs Pemmicanu (sušené maso s tukem) či nevábnou ale energeticky velmi vydatnou kaši Soupane, kterou francouzští vojáci označovali výrazem lepidlo. Povětšinou nestavěli stany tak jak tomu bylo u milicí na britské straně, ale využívali k přenocování pouze přírodních prvků nebo stavěli jednoduché přístřešky z větví. Kromě mušket a loveckých pušek pak milice hojně využívala velmi efektivní, lehké bojové sekery -  tomahawky, muži miličních jednotek byli také pověstní oblibou a zručností ve využívání nožů všeho druhu. Účinnost některých miličních jednotek se brzy stala legendární mezi spolubojovníky i nepřáteli. Bez nadsázky lze říci, že Nová Francie se díky sedmileté válce stala kolonií vojáků. Významnými velitely smíšených miličních oddílů byly mj. jako průkopník Joseph-Francois Hertel de la Fresniére, později Charles Michel de Langlade nebo např. kapitán Jean-Daniel Dumas.

Zbraně milice

Původní záměr a princip nebyl milicionářům střelné zbraně poskytovat, neb princip organizace milicí vycházel ze skutečnosti, že jejich příslušníci budou mít zbraně vlastní. Tato myšlenka se však záhy ukázala jako chybná a guvernéři si nepřestávali stěžovat na snižování akceschopnosti jednotek milicí díky absenci dostatečného počtu zbraní. To byl impuls, proč začaly být miličním jednotkám  okolo roku 1684 přidělovány  vojenské zbraně.  Zhruba o šedesát let později již byla situace odlišnější a podle zprávy generálního guvernéra v této době již nastupovali zhruba dvě třetiny mužů službu se zbraní vlastní. Bylo to logické, kanaďané narození v Kanadě žijící v kontaktu s divočinou se zbraní vyrůstali od útlého věku, běžně ji vlastnili a povětšinou byli i výbornými střelci. U mužů zbraně nevlastnící se jednalo především o milicionáře z měst, kde bylo vlastnictví střelné zbraně logicky méně časté než u mužů žijících na venkově. Například v Quebecku a jeho bezprostředním okolí vlastnil střelnou zbraň zhruba každý čtvrtý muž. Prostým důvodem byla skutečnost, že pro ni zkrátka neměl využití a pokud jí původně vlastnil, prodal jí nebo směnil za potřebnější věci. Tuto, poměrně běžnou  praxi vládní úředníci nesli s nelibostí a ostře ji napadali, neboť dovybavování milic novými mušketami bylo velmi drahé. Těžké vojenské muškety rodilí kanaďané nepoužívali příliš rádi, k boji v neprostupných lesích preferovali lehčí civilní lovecké pušky.  Tyto zbraně neměli zdaleka takovou ráži jako vojenské muškety a pro bojové nasazení se tedy mohly jevit jako nevhodné, tato nevýhoda byla ale vyvážena excelentní přesností střelby a dokonalostí, s kterou majitelé své lovecké pušky ovládali. Kromě mušket a loveckých pušek milicionáři pro kontaktní boj využívali lehké sekerky nošené volně zastrčené za opaskovou šerpou na zádech a prosluli svou oblibou v chladných čepelích – jeden muž nesl běžně tři i více nožů, jeden za pasem, jeden na vnější straně legín na noze a jeden zavěšený v pouzdře na krku. Jako pracovní i bojové nože byly milicionáři využívány běžné “kuchyňské” nože s masivnějšími čepelemi.

Kapitán milice

Kromě obrany kolonie v době válečného stavu byla milice v době klidu zbraní pověřena dohledem na dodržování práva a zadržováním zločinců na území farnosti nebo kolonie. Mimo  to byli členové milicí aktivně zapojeni do stavby opevnění a veřejných cest, stejně jako plnili úkol hasičského sboru v případě  větších požárů. Kapitán milice měl z počátku prvotní povinnost zajistit nábor a základní výcvik členů milice a jednotku v rámci farnosti permanentně udržovat v nasazení schopném stavu. Postupem času byla tato funkce podstatně rozšířena o významné prvky v administrativně správní činnosti kolonie, rozdělení a zajištění prací ve prospěch kolonie mezi běžným obyvatelstvem, stejně jako zajištění ubytování vojáků, sklizeň pšenice apod.. Přibližně od roku  1715 se tak  kapitáni milice stávají hlavními prostředníky státní moci ve velkých  městech i odlehlých venkovských oblastech. Dlužno dodat, že kapitáni milice jsou již  v této době velmi váženými a společensky respektovanými osobnostmi, které mají spoluobčané ve velké úctě. Kapitáni milice byli vzdělaní, uměli číst i psát a měli dostatečný majetek na to, aby byli schopni výkon funkce zajistit v čestné formě, tedy zcela bezplatně. Jedinou odměnou za nelehký výkon  funkce kapitána milice jim byla velká společenská prestiž, kterou tito muži mezi obyvatelstvem i běžnými členy milicí bezesporu měli. Bez zajímavosti není ani skutečnost, že právě kapitáni milicí měli standardně vyhrazené   místo v kostele, před ostatními farníky byli preferováni při církevních obřadech a měli právo nosit meč, přestože toto právo bylo vyhrazeno výhradně šlechticům. Právě tyto dominantní prvky sociálních odlišností  v kombinaci s tradičními hodnotami místní komunity výrazně zvyšují obecnou autoritu důstojníků milicí, umožňující  jim zajistit respekt ování práva a výkon prostředníka mezi vládou a prostým lidem.

Jezdecký sbor milice

Součástí domobrany byla také kavalérie. V červnu 1759 čítal jezdecký sbor 200 kanadských dobrovolníků, kteří byli elitními jezdci, velelo jim pět francouzských důstojníků. Sbor byl rozdělen do dvou útvarů a byl první kavalerií svého druhu v Kanadě vůbec. Sbor byl využíván především k průzkumným patrolám v povodí řeky sv. Vavřince, monitorování polohy nepřátelských jednotek a v případě potřeby i k přímému bojovému nasazení.

Symbolika

Jednotky milicí patrně nedisponovaly vlastními specifickými vlajkami a prapory, jako tomu bylo u jednotek pravidelné armády. Nad hlavami smíšených indiánsko miličních jednotek bylo možno spatřit obecnou symboliku královské Francie tak, jak se do Severní Amerika dostala na palubách či stěžních lodí, nebo byla vyrobena přímo na místě.

 

Nejstarší z trojice vlajek, používána nejrozšířeněji v období 1400 až 1590, v době kolonizace i průzkumníky a osadníky v Severní Americe jako symbol autority krále v nových zemích. Typická francouzská královská vlajka, modrá se třemi zlatými liliemi (Fleurs-de-lis).

 

Bílá vlajka (Bourbon Banner), na středu se třemi zlatými liliemi (Fleurs-de-lis) Typ vlajky používaný přibližně v letech 1590-1790, často v pevnostech nebo na válečných lodích, vyjímkou není ani její použití v civilních osadách.

 

 

Varianta vlajky s bílým podkladem, avšak s 23 (nejčastěji) zlatými liliemi (Fleur-de-lis) Typ vlajky hojně používány rovněž přibližně v letech 1590-1790, jejich použití převážně při slavnostních příležitostech, známá také z francouzských válečných lodí. Množství lilií nebylo přesně specifikováno, tento design byl vytištěn na látce a délka odříznuta podle potřeby nebo možností.

Doslov

Během sedmileté války stál v čele Nové Francie guvernér Kanady Pierre de Rigaud de Vaudreuil, který byl velkým zastáncem mimořádné účinnosti bojového nasazení milice, indiánů a vojáků námořní pěchoty.  Tato vize ale tvrdě narážela na nepřístupnost vrchního velitele francouzských vojsk, markýza Montcalma, který Kanaďům příliš nevěřil.  Opomíjel důležitý fakt, že pro vojáky královských batalionů představovala válka řemeslo, pro Kanaďany ale nikoliv. Přesto však uposlechli výzev a odešli se zbraní v ruce ze svých domovů jako milicionáři. Logicky plni myšlenek na chod opuštěných hospodářství, průběh senoseče, sklizně, přípravy domů a chlévů na zimu a dalších starostí, které královští vojáci nikdy neměli nebo na ně dávno zapomněli. Souběžně s bojovými operacemi byli muži z miličních oddílů nuceni přehlížet zhoršování stavu svých polí a dvorů, v době vojenských tažení obhospodařovaných často pouze dětmi a ženami. Kanaďané tak neradi spolupracovali v rámci válečných operací s francouzskými důstojníky, povětšinou odmítajícími zříci se výsad luxusu. Jejich objemná zavazadla byla značnou komplikací v přepravě těžkým a nepřístupným lesním či horským terénem, o překonání říčních toků nemluvě. Během společných expedic a válečných tažení pochodovali francouzští vojáci přímo po cestách a lesních průsecích, zatímco jejich indiánští a kanadští spojenci na křídlech tohoto útvaru v lesích. S tím souviseli i preference bojových taktik, kdy vojáci královských pluků preferovali střetnutí v otevřeném terénu, zatímco Kanaďané a Indiáni preferovali rozptýlený boj ze zálohy v lesním prostředí. Rozdíl v preferencích bojových taktik jednotlivých složek francouzské armády byl na konec i jedním z faktorů ovlivňujících výsledek střetnutí v bitvě na Abrahamově pláni, kdy Montcalm, nevyužil maximum svých sil ve správný okamžik a Kanaďany zařadil takticky stejně jako pravidelné útvary  královského vojska, na což nebyli muži z milicí zvyklí. Lze tak shrnout, že po celou dobu války byla Nová Francie schopna efektivní obrany včetně zničující ofenzivní činnosti vůči nepřátelským vojskům, za což v nemalé míře vděčí právě jednotkám milicí, námořní pěchoty a jejich indiánským spojencům, které jako jediné přijali pokrokové bojové postupy, účinné pro oblast Severní Ameriky.

 

Vojenská tradice milic Nové Francie je charakteristickou směsí drsného života v koloniích Severní Ameriky a hrdosti k národu, mísí prakticky permanentní a každodenní boj o přežití s tradicemi folklóru a náboženství. Vysoko na byrokratickými prvky pravidelné armády tak stojí vzájemný respekt, přátelství a úcta mezi muži milicí navzájem a jejich veliteli. Milice byly především nástrojem hluboké sociální soudržnosti, tak dokonale se hodící k charakteru celé novofrancouzské populace na jejíž obranu se muži v červených čapkách tak hrdě postavili.

zpět

 

 

Osobnosti

 

Pierre de Rigaud de Vaudreuil de Cavagnal, Marquis de Vaudreuil

 

Narodil se 22.11. 1698 a zemřel  4.8. 1778. Narodil se jako syn Philippe de Rigaud Vaudreuil a jeho manželky Louise Elisabeth v Quebecu. Mladý Pierre se stal částečně díky otcově přízni, ale také díky vrozeným schopnostem a aktivnímu nasazení ve vojenských i civilních službách Nové Francie důstojníkem francouzské armády. V roce 1733 byl jmenován guvernérem Trois-Riviéres, následně v letech  1743 - 1753 francouzské Louisiany. Zde prokázal své mimořádné schopnosti v oblasti správy, organizace i administrativy území. Králem Ludvíkem XV byl jmenován guvernérem Nové Francie v roce 1755. Vaudreuil de Cavagnal byl bezesporu nejvyšší civilní autoritou Nové Francie a technicky vzato i vrchním velitelem všech vojenských sil na jejím území. Jeho autorita ale narážela na častá zpochybnění královských úředníků pravidelné francouzské armády, zejména vrchního velitele královských sil, generála Montcalma, který byl znám svým odmítavým postojem k Vaudreuilovy, díky jeho příliš „kanadskému“ původu i způsobu myšlení. Tato nevraživost byla bohužel vzájemná a velmi tvrdě se podepsala na výsledku francouzského válečného úsilí v průběhu sedmileté války v Americe.  Bezesporu byla jednou z hlavních příčin francouzské porážky v Severní Americe. Vaudreuil de Cavagnal měl velmi dobré vztahy s kanadskou milicí a jednotkami domorodých, pro francouzsky orientovaných indiánských kmenů, které považoval za páteř francouzských sil, zatímco Montcalm se raději spoléhal a výrazně preferoval jednotky pravidelné armády. K domorodým i miličním oddílům a zejména jejich rozptýlenému způsobu boje si po celou válku udržel nesmyslně odmítavý a do jisté míry pohrdavý postoj. Po porážce Montcalmových sil jednotkami generála Wolfa v bitvě na Abrahamově pláni u Quebecu, se Vaudreuil ještě pokusil reorganizovat roztříštěné francouzské síly ale jeho odpor byl již bezvýsledný. Byl nucen se vzdát u Montrealu v září 1760. Poté se plavil zpět do Francie, kde byl krátce vězněn v rámci  šetření jeho role při ztrátě Nové Francie. V roce 1763 byl zproštěn viny a propuštěn na svobodu. Zbytek života tráví v sídle panství jeho předků v Rouenu a v srpnu 1778 umírá v Paříži. Jeho synovec Louis-Philippe de Vaudreuil byl jedním z velitelů francouzských námořních sil podporujících Američany během bojů americké revoluce a stál při porážce britského loďstva během obléhání Yorktownu v roce 1781. Odkaz Vaudreuilů tak byl oživen a zachován.

 

Joseph-Francois Hertel de la Fresniére

 

Narodil se 3.7. 1642 v Trois-Riviéres, pohřben 22.5. 1722 v Boucherville. Protože vyrůstal v malém pohraničním městečku Nové Francie, byl odmalička vystaven neklidu, hrozbě a neustálému tlaku Irokézských válečných výpadů. Vyrůstal doslova se zbraní v ruce. V roce 1661 se dostal do Irokézkého zajetí kde žil téměř dva rokyl. Učil se Irokézskému způsobu života, poznával jazyk i způsoby domorodých obyvatel. Po dvou letech se mu podařilo uprchnout a dostat se domů, kde už byl dávno považován za mrtvého. Okamžitě začal organizovat odvetné úderné oddíly, podílel se na mnoha válečných výpravách a expedicích právě proti Irokézům. Aktivně se podílel na koncepci a stavbě pevnosti Fort Frontenac. Místními francouzskými úřady byl v roce 1678 vyšetřován, pokutován a krátkodobě vězněn pro údajnou nezákonnou obchodní činnost s kožešinami. Brzy byl však týmiž orgány zproštěn viny a propuštěn na svobodu. Byl příliš cenný pro svou výbornou znalost domorodého jazyka a především jako geniální taktik partyzánského způsobu boje a rozhodný vůdce úderných oddílů. Hertel vedl četné partizánské nájezdy metodou bleskového zničujícího  úderu na nečekaném a kolikrát neuvěřitelně vzdáleném místě. Se svými oddíly se pohyboval „neviditelně“ neprostupnými lesy, přežíval s minimem základní výstroje a stejně nečekaně, jako se objevil dokázal i zmizet. Po vypuknutí války v roce 1689 se stal guvernérem Frontenac a o rok později vedl válečné tažení k vodopádům Salmon Falls, které zakončil zničujícím nájezdem a likvidací osady na území dnešního státu Maine. Hertelovy partizánské oddíly se staly doslova synonymem hrůzy napříč populací britských osad. Po návratu do Kanady se aktivně podílel na obraně Quebecku. Joseph-Francois Hertel byl ženatý, oženil se v roce 1664 a měl mnoho dětí. Někteří z jeho synů ho následovali přímo do vojenské služby, zejména Jean-Baptiste de Hertel, a jméno Hertel se tak stalo notoricky známé nejen na francouzské straně, ale i v samotných britských koloniích. V roce 1716 byl Joseph-Francois Hertel za služby vlasti povýšen do šlechtického stavu. Joseph-Francois Hertel de la Fresniére položil bezpochyby základy vojenské taktice jednotek nepravidelné armády a smíšených indiánsko-miličních útvarů Nové Francie, byl průkopníkem rozptýleného způsobu boje v kombinaci s dokonalou znalostí místních přírodních podmínek a současně hrdým synem rodné vlasti, Nové Francie.

 

Charles Michel de Langlade

(olejomalba "Braddockova porážka", Langlade velící zcela vlevo, léto 1755)

Narodil se v roce 1729 v Michilimackinac v Nové Francii jako syn úspěšného kanadského obchodníka s kožešinami Augustina Langlade a indiánské matky z kmene Ottawů. Jako obchodníkem s kožešinami, indiánský válečník a především důstojník koloniálních vojsk Nové Francie sehrál významnou úlohu při nasazení miličních oddílů v průběhu sedmileté války v Americe. Jako vynikající velitel, propagátor  taktik nekonvenčního vedení války a  partyzánského způsobu boje se do dějin Spojených států později zapsal ještě jednou, a to v průběhu americké války za nezávislost. Jako dítě vyrůstal mezi lidem Ottawů. Po narození byl pokřtěn v rodném Michilimackinac, misionáři vzdělán ve francouzštině a již ve svých deseti letech se spolu se svým strýcem účastnil úspěšného válečného tažení proti Chickawas. Pro kombinaci jeho přirozeného charakteru, statečnosti a pokrevních vazeb se stal brzy uznávanou vůdčí osobností ve svém nejbližším okolí. V roce 1750 se stává kadetem francouzských koloniálních vojsk a v roce 1752 již sám vede kombinovaný indiánsko-francouzský úderný oddíl v útoku na Pickavillany v údolí Ohia. Palisády britské obchodní stanice jsou srovnány se zemí a britští obchodníci se stahují zpět na východ. V letech  1754 -1755 Langlade se svými muži aktivně pomáhá ubránit Fort Duquesne a jeho smíšené miliční oddíly se podílejí na zdrcují porážce generála Braddocka u Monongahely. Michel de Langlade je povýšen. Výrazně se Langlade podílí na vítězství u Fort William Henry a v roce 1758 v bitvě u Carillonu. V červenci 1759 se ještě úspěšně bijí  Langladeovy oddíly v bitvě u Beauport. Poslední bojové nasazení v průběhu konfliktu si prožije Michel de Langlade v bitvě na Abrahamově pláni kde stane opět v čele oddílu rodných Ottawů.  Po porážce francouzských vojsk  se natrvalo vrací do rodného Michilimackinac. Zbraně znovu pozvedá a na bitevní pole se pak Langlade vrací ještě jednou a to mnohem později,  v průběhu americké revoluce za nezávislost. Umírá okolo roku  1800 v Green Bay, v dnešním státě Wisconsin. Dodnes je považován za jednoho z otců a zakladatelů státu, kde kdysi v roce 1745 spolu se svým otcem založil první zdejší obchodní stanici. Na jeho počest je Wisconsin pojmenován na Langlade County. Charles Michel de Langlade stál jako rodilý syn Nové Francie od počátku u všech důležitých střetnutí francouzsko-indiánské války a je bezesporu jednou z nejvýraznějších postav mezi veliteli smíšených, indiánsko - miličních oddílů sedmileté války na americkém kontinentě.

 

Kapitán Jean-Daniel Dumas

 

Narozen 1721, zemřel roku 1794. Jako dobrovolník vstoupil do pluku dAgenois, v roce 1742 byl povýšen do hodnosti poručíka. V průběhu války o rakouské dědictví sloužil v Bavorsku a Itálii, v roce 1747 byl povýšen do hodnosti kapitána. S touto hodností také o tři roky později stanul na severoamerické půdě jako důstojník sboru námořní pěchoty (Compagnies franches de la marine) Rychle si získal reputaci jako zdatný vyjednavač s indiány a to byl také důvod, proč byl vyslán do Fort Duquesne v údolí Ohia. Zlomový moment v kariéře francouzského důstojníka přišel v létě 1755 v bitvě u Monongahely. Téměř na samém počátku střetnutí byl zabit vrchní francouzský velitel kapitán Daniel Lienhart de Beaujeu, Dumas okamžitě přebírá velení smíšeného útvaru přibližně 105 můžů a důstojníků námořní pěchoty, 146 milicionářů a zhruba 600 domorodých indiánů. Jako jeden z velitelů mu po boku s domorodými indiány stojí i Michel Langlade a společně dokáží porazit mnohem silnějšího britského protivníka. Dumasovo velení v bitvě u Monongahely bylo jasným důkazem správné volené taktiky, kdy s mnohem slabším uskupením dokázal Dumas porazit nejen britské miliční oddíly, ale i velmi silný kontingent pravidelných vojsk z Evropy. Výrazně početně  slabší, promyšleně vedené, dovedně maskované a rozptýleně bojující  jednotky lehké pěchoty byly klíčem k Dumasovu úspěchu. Bohužel pro Novou Francii, královští úředníci a velitelé pravidelné armády tuto taktiku rezolutně  odmítli. Dumasovy taktické schopnosti a zejména osobnost velitele ale silně zapůsobila na indiány, které následně organizoval ve smíšené kanadsko indiánské bojové skupiny, využil jejich dokonalou znalost prostředí a nasadil je při nečekaných a bleskových úderech na britské osady a pevnůstky. Díky nesporným vojenským schopnostem brzy Dumas přítáhl pozornost guvernéra Rigaud de Vaudreuila. Sloužil pod jeho velením v kampani která přinesla kapitulaci Fort William Henry a byl významnou oporou všem miličním jednotkám nasazeným po boku pravidelné armády. V roce 1759 byl Dumas jmenován Vaudreilovým pobočníkem a inspektorem koloniálních vojsk v Kanadě. Aktivně se zapojil do bojů při obléhání Quebecku v roce 1759, účastnil se bitvy na Abrahamově pláni a velel brigádě v bitvě u Sainte-Foy v roce 1760. Po kapitulaci odchází do Francie. Jeho služby rodné Francii v průběhu války byly ceněny tak vysoko, že bratr guvernéra Vaudreilla v lednu 1761 prohlásil: “Kdyby měl můj bratr více takových můžů jako byl on (rozuměj Dumas), ujišťuji Vás, že tato země by stále patřila králi..” V březnu 1761 byl Dumas povýšen do hodnosti plukovníka. V roce 1765 Dumas velí v Saint Dominique (Hispaniola) a následující rok se stává guvernérem ostrova Mauricius. V roce 1780 je za své služby povýšen do hodnosti generálmajora ale do činné služby již nenastoupí. V roce 1794 končí životní příběh vojáka, statečného, talentovaného a čestného důstojníka  oddaného své vlasti a králi a “kapitán” Jean-Daniel Dumas umírá.

 

Kapitán Daniel Lienhart de Beaujeu


Narozen v roce 1711, zemřel v roce 1755. Byl důstojníkem sboru námořní pěchoty (Compagnies franches de la marine). Vedl smíšené francouzsko, kanadsko, indiánské síly v bitvě u Monongahely 9.7. 1755, kde padl.

 

 

 

zpět